11. 3. 2014

O pět tisíc let dlouhé historii počítačů 3: Stroje

Rozhraní Xerox Alto. První předchůdce dnešních operačních systémů pro počítače.Říkáme jim stále počítače, i když už dávno je počítání pro ně pouze „vedlejšák“. Naše současná práce s nimi stále vychází z konceptů vyvinutých před čtyřiceti až padesáti lety. Je čas na nového Alcuina z Yorku? Nebo Alduse Manutia? Anebo nás tentokráte brzdí už něco jiného, starého statisíce, nebo spíše miliony let v našich hlavách? O tom všem ve třetí a závěrečné části eseje.

 

 

Evropská produkce knih mezi lety 1450-1800 (bez Ruska).Na rozdíl od písma či knížek, kde jak se zdá už nikdo nic moc nového nevymyslí, příběh počítačů ještě zdaleka není uzavřený. Takže to bude delší, více vyfutrováno odkazy – a také mnohoznačnější.

Náš příběh jsme opustili na začátku šestnáctého století, kdy knížky, coby hlavní prostředek šíření a sdílení myšlenek už nabyly dnešní podoby. Ne že by se za pět set let nestalo vůbec nic, abychom mohli skočit rovnou k počítačům...

Knihtisk způsobil první a vskutku globální explozi předávání znalostí a zkušeností (viz graf). K čemu to speciálně v 18. století vedlo, všichni víme: K obecnému přesvědčení, že nic není tak silné, jako lidský rozum.

Celá staletí jsme se přesto museli učit jak efektivně psát, jak napsané co nejlépe uspořádat a nakonec sdílet. A přesto jsme s počítači upadli do stejných trablů, jako předtím s hieroglyfy, svitky či tiskem obrovských knih: Poslušně jsme opakovali a stále opakujeme ty samé chyby.

Kalkulačka a papír

Již v prvním dílu této eseje jsem použil slovo metafora – přenesený význam. Stále se bavíme o tom, jak dostáváme myšlenky svých hlav do fyzického světa: na hliněné tabulky, pergamen či papír. Jsou to vlastně domluvené systémy, jak přes nějaký nosič dostat své abstraktní (nehmotné) představy do jiných hlav a dokonce do jiného času či místa. Právě v domlouvání si těchto metafor vždy zpočátku děláme velké chyby: Trvalo nám tisíciletí, než jsme přišli na takovou (dneska už) samozřejmost, že TEXTBEZVELKÝCHAMALÝCHPÍSMENABEZINTERPUNKCE navíc navinutý na válečku není nejlepší ze všech nápadů.

Podobně jsme se u počítačů po celá desetiletí zbavovali utkvělé představy, že mohou tak nanejvýš něco počítat.

Paradoxem je, že jeden z průkopníků kybernetiky Alan Turing, svůj první počítač v roce 1936 koncipoval jako stroj schopný pracovat s jakýmikoliv symboly – včetně písmen. Díky Druhé světové válce (a následně té Studené) však tato myšlenka nadlouho zapadla. Prvním elektronickým (tedy ne mechanickým) počítačem – na kterém se podílel i Turing - byl totiž britský Colossus (1943) na louskání německých zpráv šifrovaných stroji Enigma. Winston Churchill ovšem po skončení války trval na tom, že Colossus musí být nasekán na kousky ne větší než dlaň a naházený do opuštěných dolů, aby se Rusové nikdy nedozvěděli, jakou technologii mají Britové vlastně k dispozici. A tak svým způsobem představoval slepou větev.

První americké stroje ENIAC také sloužily nejdříve pouze k výpočtům – balistickým. Jak jinak. Takže nepřekvapí, že následující propagační film IBM ze začátků šedesátých let má ve výhodách stále jasno: “Tento stroj ovládaný jediným operátorem zvládne 2 000 násobení za sekundu a spočítávat a odpočítávat může až 16 000 krát!”. Není náhoda, že filmeček začíná obrázkem první mechanické kalkulačky Blaise Pascala z roku 1645. Počítače tehdy stejně každý chápal pouze jako rychlejší verzi téhož: můžeme po nich chtít pouze spousty hotových výpočtů, nejlépe na papíře.

Počítač má počítat–a basta.

 

A co takhle výkresy?

Od algebry ke geometrii není nijak daleko. Počítačům ovšem i tato cesta zabrala téměř dvacet let. V našem příběhu se teď píše rok 1961. Počítače sice zatím všichni považují za kalkulačky, ale v jednom z pavilonů Massachusettského Technologického Institutu (MIT) se už nenápadně rodí revoluční věc: grafické uživatelské rozhraní.

Počítač na kterém vzniká (Lincoln TX2 z roku 1956)  je podle dnešních měřítek dost hrozný: má pouze pomalu řádkující obrazovku (jde o nejpomalejší část celého systému) o uhlopříčce „olbřímích“ sedmi palců – takový ten menší dnešní tablet. Zabírá sice místnost velikosti kinosálu (je to největší počítač své doby), ale zvládá pouhých 59 tisíc instrukcí za sekundu a operační paměť má kapacitu asi čtvrt milionu znaků (pro představu – dnešní průměrný notebookový procesor zvládne za sekundu desítky miliard operací a operační paměť počítáme v miliardách bajtů). Jenomže jistý Ivan Sutherland si vzal do hlavy, že TX2 naučí pracovat s grafikou. A ač mu v té době není ani třicet, téměř „do roka a do dne“ vyvine systém Sketchpad.

První grafické uživatelské rozhraní pro počítače.

I když se mu povedlo všechny hlavní úkoly zvládnout až po trojrozměrné objekty, rozhraní je stále v plenkách. Světelné pero je těžkopádné a nedá se s ním pracovat bez panelů s desítkami tlačítek, přepínačů a točítek. Zatím to ale nemá komu překážet. Nakonec, Sutherland je hlavně hardwarový inženýr. V tom samém týmu ovšem už působí jeden mladý praktikant, jehož jméno je potřeba si zapamatovat: Alan Kay. Od Sutherlanda se liší především tím, že je to vpravdě renesanční osobnost. Zajímá se o historii, podrobně studuje psychologii. Už teď prozradím, že je to Kay, kdo si zaslouží drtivou část vavřínů, které později sesbírali Jobs s Gatesem…

Militaristická odbočka: Ty samé Lincolnovy laboratoře MIT, ve kterých stál Sutherlandův TX2 v té době už několik let pracují na projektu SAGE. Jde o poloautomatický systém řízení protivzdušné obrany USA. Do operačního užití se dostal rok potom, co vzniklo tohle video o Sketchpadu. A div se světe, na displejích SAGE se už informace z asi 100 radarových stanic z celých USA zobrazují – graficky! Když se podíváte na video (dlouho tajné – tím údajným rokem vzniku v popisce se nenechte mást, jde o polovinu šedesátých let), uvidíte tam, jak operátoři na obrazovkách používají něco, co vypadá jako pistole. Říkalo se tomu „světelná zbraň“. Odkud se asi vzala? ;-) Nakonec v době vrcholící Studené války není žádný div, že asi nejsilnějším technologickým motorem jsou právě vojáci. SAGE byl patrně největší počítač všech dob. Přitom byl pouze o 20% rychlejší, než TX2. Půvabným detailem je, že zůstal ve službě až do roku 1983(!), když výpočetní výkon jeho 250 tun napájených vlastní elektrárnou už dohonilo i IBM PC, které jste mohli mít na stole (jeho výkon odpovídal procesoru 80286 na 5MHz). ;-)

Zrod nové metafory

Šest let po dokončení Sketchpadu si vývojáři v RAND Corporation stěžují na klávesnici, protože neumí strojopis. Navíc jim vadí, že všechno je potřeba zadávat jako sled textových příkazů. Tak se v roce 1968 zrodí první rozhraní, které se soustředí ne na stroj, ale na jeho uživatele. Jmenuje se GRAIL.

GRAIL už nepotřebuje žádnou nataženou ruku máchající před obrazovkou světelným perem. Zrodil se grafický tablet. Počítač pak velice věrně simuluje to, co všichni velice dobře znají: práci na papíře – a je to! Nebo zase ne?

Pokus o dotažení práce „jako na papíře“ do šech důsledků.

V tu samou dobu totiž Alan Kay uvidí v MIT prezentaci Douglase Engelbarta. Ten jezdí po různých pracovištích s mnoha bednami vybavení a předvádí - z dnešního hlediska samozřejmé, ale tehdy absolutně převratné - věci: dálkovou práci s počítačem, videokonference (bavíme se o dobách, kdy televizní kamera měla rozměry velkého cestovního kufru). Ale co je nejdůležitější, pracuje už s hypertextovými odkazy a pomáhá mu přitom třítlačítková myš. V prosinci 1968 se odhodlá k prezentaci, které se dodnes říká „matka všech předváděček“:

„Matka všech předváděček“ – aneb hyperlinky a myš prvně veřejně v akci.

I když Engelbartova prezentace končí (v duchu doby) opět odkazy na papírové dokumenty, mohli bychom teď říct, že vše hlavní už bylo vynalezeno. Počítače v roce 1968 umějí grafiku, zrodila se myš, hypertext, dokonce i tablet (jako ovládací zařízení s perem). A už zdaleka nepracují jenom s čísly.

To je to správné místo pro připomenutí opakující se historie. Obrázková písma byla tak komplikovaná, že si vyžadovala specializované písaře, nebo dlouholeté studium. První ručně psané knížky na papyru a později pergamenu byly tak drahé a neskladné, že byly vázány k institucím (zpočátku katedrálám a klášterům) a v nich doslova připoutané řetězy ke čtecím pultům.

V našem příběhu i my začínáme koncem šedesátých let opouštět obrovské sálové počítače, pro které se stavěly specializované budovy. V nich si s nimi zatím také hrála pouze hrstka vyvolených. Není divu. Pokud máte sedm minut času, podívejte se, co mohlo obnášet už jenom takové spuštění školního počítače na sklonku této éry – v roce 1969 (Přinejmenším vás tam pobaví shodnost vzhledu tehdejších nerdů s těmi dnešními ;-) ).

To už jsou ale na světě tranzistory - mnohem menší, rychlejší a energeticky méně „žravé“ náhrady elektronek. A co víc, i integrované obvody. Ty se díky letům programu Apollo (a popravdě, i díky vývoji mezikontinentálních balistických střel Minuteman) dostaly ze stádia šíleně drahých hračiček do sériové výroby. Zatím taková součástka o velikosti a tvaru brouka se spoustou nožiček obsahuje pouze pár set tranzistorů. Ale - je to náhrada hned několika skříní s elektronkami. Teď už je ta revoluce srovnatelná s gutebergovým tiskem opravdu na spadnutí. (Jenom pro srovnání, dnešní technologie umí na jediný milimetr čtverečný čipu natlačit těch tranzistorů přes deset miliónů).

Je jasné, že zanedlouho bude moct být počítač veliký asi jako pračka. A protože už nebude mít spotřebu jako malé okresní město, půjde napájet z obyčejné zásuvky. Akorát – bude nepoužitelný. Proto také filmečky, které se ve druhé polovině šedesátých let pokouší naznačit funkce a ovládání domácích počítačů, vypadají z dnešní perspektivy tak srandovně. Spousta točítek, tlačítek a televizních přenosů papírových dokumentů. Což stále vypadá futuristicky, protože ve skutečnosti stále převládá komunikace přes rachotící textové terminály.

Koncem šedesátých let tedy máme zatím k dispozici pouze pár konceptů pro malování si na obrazovce a myš. Pokud mají mít počítače nějaký význam pro obyčejné smrtelníky, musí se radikálně změnit hlavně způsob jejich ovládání.

Na prahu nového světa

V nějakém vizionářském záchvatu prozřetelnosti se v roce 1970 této ideje chytí největší světová firma zabývající se (jaká ironie!) kopírováním papírových dokumentů. Založí Xerox PARC (Palo Alto Research Centre). Sejde se tam asi nejúžasnější tým, jaký kdy pracoval na strojových rozhraních.

Ale protože Xerox je tím čím je, neumí se oprostit od papíru. Základní cíl, který tedy PARC formuluje pro budoucnost použití počítačů už nejsou výpočty. Je to WYSIWYG. What You See Is What You Get. Co vidíte na obrazovce, dostanete na papíře. Tuto představu smete ze stolu až o čtvrt století později masové rozšíření internetu. Výpočty i elegance výstupů na papír se najednou stanou podružnými. Zvítězí komunikace.

Debata v Xerox PARC. Kolem roku 1972. Najděte deset rozdílů (kromě plnovousů a čelenek) proti dnešním startupům. ;-)Zatím si ale představte, před čím tahle hipisácky vyhlížející partička stojí: má před sebou pouze ty koncepty, které jsem vám představil výše: Sketchpad, GRAIL a soubor Engelbartových nápadů. A velký psychologický problém: všichni už jsou dospělí. Ne, to není překlep…

Psychologická odbočka: Zde na chviličku náš příběh opustíme a popíšeme si, s čím že se to vlastně po psychologické stránce museli poprat. Úplně poprvé v lidské historii, nutno podotknout.

Bylo třeba vyřešit celou řadu úplně nových problémů. Ty jsme v kameni, na hliněných tabulkách, ani na papíře nikdy nepotkali. A za všechny mohla interaktivita. Když něco vytisknete či namalujete na papír, už to tak zůstane. Na obrazovce ale najednou máte hned tři kategorie objektů:

  • Pasivní objekty (různé statusové informace, popisky oken apod.)
  • Obsah (to, co tvoříte, upravujete, či čtete)
  • Ovládací prvky (textové nabídky, ikony, nástroje, kurzory)

A aby toho nebylo dost, zdaleka nejde jenom o ploché texty. Hned od začátku bylo potřeba řešit práci s obrázky a do jisté míry už i video (i když v dobách PARCu se dá mluvit pouze o jednoduchých animacích).

Hlavním kamenem mudrců byly právě ovládací prvky. Jak je zobrazit, aby bylo jasné, že některé prvky něco dělají? Jediné co dávalo smysl, bylo použití „knoflíků“. Tedy právě toho, co všichni už z ovládání strojů – počínaje výtahem – znali z fyzického světa.

Pokud si vzpomínáte, jak vznikaly první symboly v nejstarších písmech, už víte proč. ;-)

Tím trable s našimi hlavami pouze začínaly. Jedna z prvních vazeb, kterou si po narození vytváříme s fyzickými objekty, je vazba oko-ruka. Nejdříve se neumíme ani strefit na předmět. Pak ho neumíme uchopit. Pak se neumíme přizpůsobit jeho tvaru a povrchu… Potřebujeme k tomu použít hned několik nástrojů, které nám do vínku dala evoluce: zrak, hmat a svalovou paměť. Když už se to naučíme, nemusíme na to myslet.

Jenomže tohle rané učení nám současně na celý život vytetuje do mozku i několik „zásad“: když zmáčkneme knoflík, uhne. Cítíte jeho pohyb. Změní se jeho poloha i vzhled… Už začínáte tušit? Ano, současně se musela v nějaké podobě zrodit i metafora pro samotnou interakci s aktivním objektem. Klidně tomu můžete říkat „potvrzení“. Jenomže obrazovka neposkytuje žádnou hmatovou zpětnou vazbu. A i tu optickou je potřeba záměrně naprogramovat.

Rozdíl mezi ikonami iPhonů mezi verzí 6 a verzí 7 představenou v roce 2013.Ze začátku výkon počítačů nestačil na to, aby „tlačítka“ byla vyvedená plasticky. Řešilo jejich bliknutím do negativu. Se zvyšováním výkonu jsme se postupně propracovali k opticky „vystupujícím“ tlačítkům, která se alespoň opticky „mačkala“ – a hmatovou vazbu nahradily klikající mikrospínače v myších.

Na dotykových obrazovkách se celý tento problém vrátil zpět. A přece – prvním poslem změny přístupu byl systém Windows Phone 7 a jeho zavedení „plochých“ dlaždic. Následovala Windows 8 pro počítače. Dalším, kdo se této čtyřicet let staré metafory z reálného světa - před pouhým půlrokem! - začal zbavovat, je paradoxně Apple – první, kdo (přes Steva Jobse a jeho NeXT – viz níže) tuto metaforu kdysi v plné míře uvedl do praxe.

Ono ten problém s „dospělostí“ není na začátku tvorby počítačových rozhraní v roce 1970 až tak banální, jak by se mohl zdát. Už asi desetkrát jsem v této eseji použil slovo abstraktní. Zde nám postačí definice, že jde o opak něčeho konkrétního. Pokud je vám alespoň 15-16, můžete si už - pouze v hlavě - představit cokoliv. Od sklenice vody po rovnici řešící lety ke hvězdám. Přes nespornou odbornost i kreativitu týmu PARCu se tato svoboda ukazuje být největším problémem: výstupem mají být konkrétní objekty na obrazovce budoucích počítačů. Podle možností univerzálně pochopitelné všem lidem na planetě.

Zde se dostává ke slovu ona renesanční osobnost – Alan Kay. Profesionální jazzový kytarista, který nejdříve získá bakaláře v matematice a molekulární biologii, aby si ho později doplnil o inženýrský titul i doktorát na technice. Abychom to dopepřili dodejme, že se navíc v době studií setká s matematikem s hlubokým zájmem o vývojovou psychologii (chcete-li, dětskou psychologii) – Seymourem Papertem. Ten kdysi v Ženevě osobně spolupracoval asi s nejvýznamnějším psychologem v této oblasti – Jeanem Piagetem.

Steve Jobs? Bill Gates? Houbeles – děti!

Když se ukáže, že s vymyšlením prvního rozhraní pro „osobní počítač“ to nebude vůbec tak jednoduché, není zas až taková náhoda, že zrovna Kay přijde s geniálním řešením: přizve k vývoji děti. Vyvine pro ně speciální objektově orientovaný programovací jazyk Smalltalk a vlastně je pouze požádá, aby si „hrály“.

Já vím, zní to podivně, ale je za tím mnohem hlubší logika, než by se mohlo zdát. Jean Piaget totiž už v padesátých letech objevil, že jako děti při poznávání světa kolem nás procházíme čtyřmi stádii. Například až do nějakých dvou let nevěříme na existenci předmětů, které nevidíme. Vše nakonec završí až zhruba 11. rok našeho života, kdy se začneme překlápět do „dospěláckého“ tzv. stádia formálních operací. Tedy toho, které nám umožňuje pracovat se světem pouze v našich hlavách.

Jenomže tomu (cca mezi 7.-11. rokem) předchází tzv. stádium konkrétních operací. Děti v tomto věku si už například umí domyslet (pokud to vidí na vlastní oči), že když přelijete „málo“ vody ze široké sklenice do úzké (kde bude hladina mnohem vyšší), objem vody zůstal stále stejný. Na rozdíl od menších dětí, které vám klidně budou tvrdit, že vody přibylo. Na druhou stranu vám ale tyto děti neřeknou, proč se ten objem nezměnil – na to ještě nemají dostatek oněch „abstraktních“ nebo chcete-li „teoretických“ buňek. Což je ale v některých věcech výhoda. Nechci to zde příliš rozmazávat – ale všimli jste si někdy, že většina dospělých maluje jako dvanáctileté děti? Proč asi? Co se nám v tom věku stalo? ;-)

Piagetova stádia kognitivního vývoje dětí. Doplněné Brunerovým popisem způsobu učení.

Pedagogická odbočka: Ač na beton na každé pedagogické škole Piageta alespoň zmíní, dnešní školy se k dětem chovají, jako kdyby nikdo takový nežil. Nevycházel jsem z údivu když jsem zjistil, že už ve druhé třídě (v sedmi letech!) začala škola mé syny mučit metajazykem – jazykem o jazyku (slovními druhy, větnými členy, popisem syntaxe). Což je kvintesence formálních operací! Možná si to maluji, ale mou generaci (na přelomu šedesátých a sedmdesátých let) to začali učit až někdy v páté třídě (když nám bylo 10). Do té doby jsme si s jazykem pouze hráli, učili se různé styly a vrcholem „formalizmu“ byla vyjmenovaná slova. Teď už tušíte proč. No jo, ale to asi byli Piaget, Bruner a Vygockij ještě v módě, či co… To jenom jako douška, až si zase bude někdo stěžovat, co že to zase dnešní děti neumí a proč. Jak je vidět v našem příběhu – měli bychom k nim přistupovat úplně opačně – jejich jinakost by nás měla inspirovat. Ovšem rozhodně ne k tomu, že se je budeme snažit „předělávat“ svou dospěláckou logikou (ne, až takhle si to určitě nepředstavoval ani Bruner, který byl v tomto poměrně volnomyšlenkářský)…

Alan Kay se nakonec zaměří na děti z „mezní vrstvy“. Ty, co jenom čerstvě opouštějí stádium konkrétních operací. Nakonec se ukáže, že mezi 12.-14. rokem života už jim sice schopnost abstrahovat umožňuje pracovat se Smalltalkem, ale ještě stále potřebují zcela konkrétní objekty na to, aby se jim s počítačem pracovalo dobře. Takže zatím co si hrají s malováním, psaním pohádek, animováním koníčků či malováním elektronických schémátek, vlastně vymýšlejí zcela nové ovládání počítačů. Nijak se s tím nemažou – když jim nějaký nástroj chybí, prostě si ho vytvoří. Když se jim nezdá, že tlačítko nic nedělá, když se na něj klikne, prostě si k němu přidělají „bliknutí“. A když se jim nechce jezdit myší někam daleko, prostě si ovládání přidělají přímo ke kurzoru…

Tušíte správně: přesně takto vznikla první tlačítka, zpětné vazby, kontextová menu a spousta dalších věcí, které používáme na svých počítačích dodnes:

Jak si s počítači XEROX PARC hrály děti…

V roce 1976 je zde tedy první použitelný operační systém, který by klidně snesl srovnání s dnešními osobními počítači. Ale nestalo se vůbec nic. Všichni nad tím dodneška kroutí hlavou: firma Xerox měla v tu chvíli náskok celých světelných let před všemi ostatními. Investovala do vývoje v dnešních penězích přes šest miliard korun. A nehnula prstem, aby výsledky uvedla do praxe. Přitom v té době by celý obrat (natož zisk) Microsoftu nestačil ani na jeden počítač Alto a jistý Steve Jobs jenom teď začínal cosi kutit v garáži… ;-)

1975: Čtrnáctiletá dívenka předvádí kamarádům na počítači Xerox Alto svou animaci běžících koníčků.Zde je na místě vrátit se k našemu tisíciletému příběhu. Jestli se práce Xerox PARC dá k něčemu přirovnat, pak určitě ke starému dobrému Gutenbergovi. Když totiž až za dalších pět let Xerox konečně uvede na trh svůj komerční stroj Xerox Star, není nepodobný oněm sto padesáti gutenbergovým biblím. Každá stanice stojí (dnešních) více než milion korun (asi jako ty bible, vzpomínáte?) a prodalo se jich jenom 25 tisíc.

Práci Alduse Manutia, který jako první pochopil, že tištěná knížka by mohla být přenosná, v případě počítačů jednoznačně odvedl až Steve Jobs. I když „gutenbergovský komplex“ se mu rovněž zpočátku nevyhnul. První pokus nazvaný podle jeho dcery Lisa rovněž nevyšel. Byl levnější než Xerox Star (stál „jenom“ asi půl milionu) a prodalo se jej asi čtyřikrát více. Ale stále to byla neohrabaná bible…

Pokud vás zajímá, jak vypadal Xerox Star po zahájení sériové výroby v roce 1981, zachovalo se jeho promoční video. Zde je pak reklamní snímek, který provázel uvedení na trh Apple Lisa (1983).

Maketa přenosného počítače ze začátku sedmdesátých let (Xerox PARC).Zvrat přinesl až výrazně zjednodušená řada Macintosh. Na rozdíl od Manutia Jobs tentokrát kvůli tomu nechodil po domácnostech a neproměřoval pohovky. Ale objevil uživatelské testování. A nemilosrdně vyházel vše, co se ukázalo jako nepodstatné. Takže první Macy měly výrazně méně paměti, horší procesory, srovnávat vnitřní architekturu nemá vůbec význam. Lisa i Star měly chráněnou paměť, zvládaly pravý multitasking, uměly sdílet objekty mezi aplikacemi – tedy vše, co se masově objevilo v komerčních strojích až o deset let později – ale právě díky tomu byly ve své době i příliš neohrabané a drahé.

Není tedy náhoda, že tento novodobý Aldus Manutius vytáhl na dneska už legendární představovačce (1984) Macintosh z tašky… (Žel, kvůli autorským právům sem nemůžu tuto „plnou verzi“ ani vložit, natož otitulkovat a znovu zveřejnit, ale měla by vám stačit i základní znalost angličtiny a přímo na YouTube přehrát jde.)

Dodám ještě půvabný detail: Xerox se rovněž pokusil vstoupit na trh s pécéčky s „ořezanou verzí“. Zašel ale tak daleko, že do toho stroje nedali ani grafickou kartu, natož co i jenom náznak rozhraní vyvinutého v PARCu. Jak to dopadlo, si domyslíte sami. ;-)

Nápady, které nelze vlastnit

Návrh Alana Kaye na tzv. KiddyKomp z roku 1971. Podobnost s Macintoshem z roku 1984 (včetně rukojeti) čistě náhodná? Kliknutím si zobrazíte první Mac.Asi jste si všimli, že jsem se dosud vyhýbal tomu, jak se vlastně práce PARCu dostala do Applu a následně Microsoftu. To proto, že ten příběh samotný je poměrně profláklý: Ve zkratce, Steve Jobs je v roce 1978 díky svým úspěchům s prodeji Apple II (pohříchu zpočátku pouze textový počítač) pozván na prezentaci do PARCu. Sám o ní později řekne, že mu ukázali tři věci. Ale on ty zbylé dvě (mimochodem, email a objektově orientované programování) vůbec nevnímal. Do deseti minut mu totiž bylo jasné, že grafické rozhraní je přesně to, jak se v budoucnosti budou ovládat všechny počítače.

Steve ihned přesvědčí správní radu Applu, aby do PARCu vstoupila jako akcionář. A díky tomu získá výsledky celého (tehdy už osm let trvajícího výzkumu) jako na podnose. Je fakt, že dotahování celého konceptu se Apple věnuje dalších pět let a investuje do něj další asi (dnešní) tři miliardy korun. Aby dospěl k ničemu většímu než patu mezi Apple Lisa/Xerox Star. Který nakonec rozsekl až zjednodušeným, zlevněným a zmenšeným Macintoshem o rok později.

Bill Gates je v úplně jiné situaci. IBM se od začátku soustředí na masovou produkci počítačů s co nejpragmatičtějším poměrem cena/výkon (zaváděcí cena v roce 1981 – tedy dva roky před Lisou i Starem – byla v dnešních korunách těsně pod 85 tisíci). Do roka a do dne se stává (i pro samotnou IBM překvapivě) největším výrobcem osobních počítačů. Větším, než v danou chvíli všechny značky Tandy, DEC a Apple (ještě stále s modelem II) dohromady. Ale „Velká Modrá“ nijak netouží po výrobě strojů samotných – takže na rozdíl od Applu dokonce podporuje výrobce klonů. A Microsoft všechny tyto stroje „pohání zevnitř“.

graph_pc_market_shareKdyž se podíváte na graf vlevo, ono to téměř vypadá, že jsem zde celou dobu popisoval něco, co se vůbec neprosadilo. Ve skutečnosti nová grafická metafora z PARCu dorazila na IBM PC současně s Lisou (1983) v podobě chybového a příšerně drahého systému Visi On. V podstatě okamžitě se začalo i v Microsoftu dělat na něčem podobném. Jmenovalo se to Interface Manager. Za chvíli to ovšem získalo své finální jméno – ano, Windows. Systémy postavené na té samé („stolní“ – od slova desktop - jak se jí v té době říká) metafoře představí téměř současně vlastně všichni: Tandy (TRS DeskMate), DEC (Atari GEM), Commodore (Amiga Workbench)…

Téměř nikde se to nedočtete – ale faktem je, že Microsoft výměnou za vývoj aplikací pro Apple v tu chvíli už vlastní omezené licence na většinu prvků rozhraní Lisa/Macintosh. Omezení je pouze pár – například okna se nesmí překrývat. Což Windows 1.0 z roku 1985 opravdu nedělají. Ale pak přijdou dvojky (1987). V tu ránu vyletí Jobs ke stropu a zažaluje Microsoft pro porušení autorských práv u 189 (!) prvků rozhraní. Soud 179 z nich odmítne kvůli tomu, že je Microsoft může používat díky původní licenci. Odvolací soud to potvrdí a Nejvyšší soud už tuto kauzu úplně zamítne s tím, že rozhodnutí považuje za správné.

Můžeme jenom kroutit hlavou nad tím, co všechno bylo v těch zbylých deseti zamítnutých případech: Apple chtěl nechat výrokem soudu komukoliv dalšímu zakázat samotná okna, jejich obdélníkový tvar, jejich chování (ano, i to z roku 1972)… Když se Xerox dozvěděl, že by snad mělo jít o věci které by šlo autorsky chránit, napadl pro změnu on Apple za krádež práce PARCu. Soud ovšem rozhodl ve všech těchto případech docela jednoduše a všem stejným metrem: jde prý o tak základní nápady „stolní metafory“, že je chránit nelze. Nemůže si je tedy uzurpovat vůbec nikdo. Po tomto výroku se k okennímu světu vyvinutému kdysi dávno v PARCu přidávají začátkem devadesátých let i poslední operační systémy - volně šiřitelné klony UNIXu jako je FreeBSD a Linux.

Koncept tabletu z roku 1968: Dynabook Alana Kaye.Pokud máte pocit, jak jsou dnešní generace X, Y, C pokrokové, pak si v našem příběhu všimněte, že vše od síťové kabeláže, internetu přes okna, email, myši až po laserové tiskárny, notebooky, tablety a dokonce i zárodky WiFi vymyslela před více než čtyřiceti lety tato jediná generace dnešních sedmdesátníků. A nebýt jejich vkladu do snadného ovládání počítačů, jistě by ani jejich masové přijetí a následné rozšíření nebylo tak rychlé. Prostě předběhli svou dobu do té míry, že spousta jejich nápadů si musela počkat, než je technika dožene.

Programátorská odbočka: Mezitím vůbec nevyčpěli: Pokud jste programátoři a vládnete angličtinou, podívejte se, jak přednedávnem Ivan Sutherland na jakési konferenci žádal mlaďochy, aby se už probůh probudili z toho zastaralého sekvenčního programování, protože ví, jak a proč vzniklo – ale v úplně jiné době…

No a technika dohnala tyto vizionáře jenom docela nedávno – vlastně až s nástupem tabletů. (Alan Kay navrhl svůj Dynabook už v roce 1968!) Možná si ale položíte otázku, kde jim je dneska konec? Proč o nich už nebylo slyšet? Budou už počítače stejné dalších pět set let - jako knížky?

Revoluce podle zpětných zrcátek

Vlastně nikdo z PARCu se nikam nevypařil. Velká část lidí odešla k Applu. Tam vznikla (rok po odchodu Steva Jobse v roku 1986) zvláštní laboratoř pod názvem Advanced Technology Group. Dlouhodobé vize jim rozhodně nechyběly. Když se podíváte na video, ve kterém je tablet ústředním komunikačním a datovým zdrojem ovládaným jakousi Siri (i když je to chlap), nezbývá než smeknout před dobou vzniku: 1987. A nesměl by asi v tom týmu být Alan Kay, aby se v další vizi toho, co hlavního přinesou počítače v roce 1990 neobjevilo vzděláváni dětí… (Mimochodem, pokračuje v tom dodneška.)

Jenomže celým našim příběhem se vine jedna a ta samá nit: je něco úplně jiného cosi vymyslet a úplně jiného to prosadit.

Narazí na to i sám Steve Jobs. Po odchodu z Applu založí firmu NeXT. Na začátku formuluje za svůj cíl opět – vzdělávání. Chce ale tentokrát cílit na vysoké školy. A konečně se začíná věnovat i těm zbylým dvěma nápadům PARCu: objektově orientovanému programování a sítím. V jednom ztraceném (a zřejmě nikdy oficiálně nezveřejněném) rozhovoru je pak uchvácený tím, jak zásadní zlom v řízení firmy přináší už obyčejný email. A už mluví o sítích jako třetí podstatné revoluci významné pro masové rozšíření počítačů – po tabulkových procesorech a zpracování textu (desktop publishingu zaklínajícím se oním WYSIWIGem). To už se ale nacházíme pouhé tři roky před nástupem veřejného internetu (1990).

Rozhraní počítačů NexT (operační systém OpenStep).NeXT opravdu přijde se spoustou revolučních řešení. Mezi jiným i důsledně zavede onen skeuomorfní (skutečnosti se podobající a třírozměrný) vzhled prvků rozhraní, jako jsou tlačítka, ikony či okna. Apple bez Jobse zatím pod taktovkou bývalých revolucionářů PARCu pouze stále dokola recykluje původní Apple II a Macintosh a přitom přichází na trh s jedním nedotaženým propadákem za druhým. Nechybí mezi nimi CD přehrávače, herní konzole, či obrovský (půlkilový!) osobní digitální asistent – předchůdce dnešních tabletů a smartfonů – Apple Newton. Pak ale přijde rok 1997 a triumfální návrat Jobse do Apple. Co udělá jako jednu z prvních věcí? Rozežene celou Advanced Technology Group i se zbytkem lidí z PARCu… Zbytek příběhu už snad všichni známe. Nástup iPodů (přehrávačů hudby), z nich odvozených iPhonů a nakonec iPadů.

Epizodní odbočka: Jak hluboký byl rozpor mezi tím, co dělal Apple v posledních deseti letech a představami Steva Jobse hezky ilustruje scénka z jeho veřejného návratu, která se nám zachovala na videu: Jobsovi a Wozniakovi (zakladatelům Apple) se tam pokusí předvést speciální verzi Macu, která se jmenuje Twentieth Anniversary Macintosh. Už při předváděčce nefunguje jak má. A Steve Jobs chce dostat kus se sériovým číslem – nula. Jasnější tečku za předchozím vývojem v Apple asi nemohl dát. (TAMů se nakonec na celém světě prodalo necelých 12 tisíc. Vynikal snad jenom poruchovostí, nepřesvědčivým výkonem a cenou – každý kus tehdy vyšel na bezmála čtvrt milionu dnešních korun.)

Microsoft se naproti tomu dlouho nesnaží o žádné revoluce. Sice vstoupí na ty samé trhy (často mnohem dříve než Apple), ale nikdy doopravdy neuspěje. Jeho tým HCI (Human- Computer Interaction) ve spolupráci s univerzitami publikuje spoustu vědeckých studií, k výzkumu používá masivní sběr údajů z reálného užívání a nejmodernější výzkumné metody. A přichází na opravdu spousty skvělých věcí. Ovšem dlouho se zdá, že jim jde pouze o teorii. Když v roce 2007 dorazí na trh iPhone, dojde i na slavné posměšky: my máme strategii a prodáváme miliony našich chytrých telefonů…

Pás karet s nástroji v programu, ve kterém píšu tento příspěvek (Live Writer).

Ale už v této době se něco v Microsoftu děje: Slavný „ribbon“, neboli „pás karet“ v sadě Office 2007 například stojí na sběru tří miliard kliknutí skutečných uživatelů při reálné práci. A přesto se proti němu zvedne vlna odporu (ta sice už opadla, ale koncept jako takový stále není úplně rozšířený ani v roce 2014). Pak se dostaví panika z úspěchu iPhone. V roce 2010 Microsoft v podstatě přes noc zařízne svůj letitý „strategický a milionový“ Windows Mobile, aby uvedl na trh – tentokráte doopravdy revoluční - Windows Phone. Ten vsadí na starý macintoshovský recept: očeše funkce až na kost a opravdu si došlápne na většinu dosavadních pravidel platných od dob Lisy a Staru: „ikony na stole“ nahradily dlaždice, skeuomorfní objekty zplacatěly a zjednodušily se, zpětná vazba prvků se už vůbec netváří, že pochází z fyzického světa (zkrátka, už žádné výtahové knoflíky).

Virtuální plocha z Windows Phone v první verzi. Tento koncept později Microsoft rozšíří na počítače, tablety i herní konzole.Aby toho nebylo dost, v roce 2012 uvede Microsoft na trh své Windows 8. A zase: prostorové či průhledné prvky se zjednoduší, v jednom režimu jsou povolená pouze dvě nepřekrývající se (!) okna a dokonce sází na dotykové ovládání místo myši. Tato revoluce už ale doopravdy narazí. Většina výtek z nezávislých testů totiž ukáže, jakou sílu mají návyky: uživatelé kritizují, že mají potíže s rozpoznáváním placatých ikon. Dlaždice a omezení práce s okny může za nízkou informační hustotu a zvýšené nároky na pracovní paměť uživatelů. Skryté ovládací prvky si vyžadují, aby si člověk pamatoval (nebo vůbec objevil), že tam nějaké jsou… Jak se zdá, nakonec Microsoft v dubnu 2014 celou revoluci odvolá. Tím jsme se vlastně dostali na konec našeho příběhu. Opravdu?

„Když se setkáme s úplně novou situací, vždycky máme sklon upnout se věcem a pravidlům z nejbližší minulosti. Díváme se na současnost přes zpětná zrcátka. Kráčíme do budoucnosti pozpátku.“, napsal už před půl stoletím kanadský filozof mediálních komunikací Marshall McLuhan. Shodou okolností v knížce, která se jmenuje Gutenbergova galaxie: Vznik Člověka typografického.

Ale co vznik Člověka počítačového?

První „mozkový klín“

Kvůli závěru celé této třídílné ságy se musíme vrátit na úplný začátek: možná až někam k době, kdy jsme se oddělili od šimpanzů. Internet a počítače můžou za to, že se dneska naše poznatky z úplně rozdílných věd začínají prolínat. A obrázek, který nám nabízí tato dnešní kombinace antropologie, geologie, genetiky, neurologie a psychologie, je fascinující. A pokud se chceme bavit o tom, co pro nás počítače znamenají nebo mohou znamenat, musíme si udělat jasno i ve „wetware“ v našich hlavách. Anebo – odkud se vzal náš „operační systém“.

Někdy před 5 milióny lety žije v Africe asi 30 000 podivných lidoopů. Jedna část ve Východní Africe ale začíná mít díky klimatickým změnám vážné problémy s obživou. A začíná stále více odlišovat. Musí vymýšlet stále nové způsoby, jak přežít. Jedna skupina to řeší mrchožroutstvím. Jiná vsadí na přísné veganství: v obdobích sucha dokáže jíst i supertvrdé podzemní hlízy.

První tzv. odštěpkové nástroje. I šipmanz umí použít kámen. Ovšem už ne upravit si ho. Takhle to dokázali lidé už před cca 2,5 miliony lety.Po dvou-třech miliónech let je jasno: Vznikli první lidé (z druhé části oněch podivných lidoopů zatím vznikají dnešní šimpanzi). Veganští lidoopi (Parantropus robustus) vymírají. Té méně vybíravé větvi se totiž za ty dva miliony let nouze zvětšil mozek téměř třikrát, zatímco veganům ani o milimetr. Je to logické: Hlízy nikam neutíkaly. Neměly žádné chování. Až jednou zmizely, neměl to kdo vyřešit. Kromě toho, mozek je energeticky náramně nákladná záležitost. Pětina energie, kterou spotřebujeme, jde na režii naší mozkovny (a to je průměr – při nízké fyzické aktivitě může být to procento mnohem vyšší – a ne, nemyšlení nepomáhá, jediný mírný úbytek spotřeby nastává ve spánku ;-) ). Nakonec, známe i spousty opačných případů, kdy byl mozek zbytečný energetický luxus a postupně některým živočichům zakrněl. Lenochod je typický příklad: živí se energeticky chudým listím, které roste na stromech, ze kterých mu stačí slézt jednou týdně kvůli toaletě. Evoluce se podobně zachovala ke koalám, mravenečníkům, pštrosům, pásovcům, pandám…

Růst tak velikého mozku klade obrovské nároky i na složení stravy – zejména u dětí. Pro jeho správný vývoj jsou některé esenciální živiny potřebné v mimořádně vysoké míře. A nelze předpokládat, že obohacení stravy o živočišní tuky, bílkoviny a vitamín B12 řešili naši předkové potravinovými doplňky, jako to musí dělat dnešní vegani. ;-) V celkové nouzi navíc přežijí pouze ti, co nesbírají pouze zbytky po dravcích – to je příliš nespolehlivý zdroj. Naučí se tedy lovit. K tomu musí chápat chování zvířat, jejich migraci… Kromě potních žláz (díky kterým je dokáže uštvat) se stane největší výhodou právě mozek. Zlepšené duševní schopnosti přivedou první pralidi k tomu, že se zhruba v té samé době  naučí používat oheň. Což ještě zvýší množství energie a bílkovin, které dokáží jejich těla získat z masa.

Člověk heidelberský. Pravděpodobný společný předek nás, Neandertálců i Denisovanů.Příběh se opakuje dalšího zhruba jeden a půl milionu let: Občas se populace rozštěpí a přežije jenom ta „chytřejší“ část. Ta, která si už umí vyrobit nástroje, lepší zbraně, dokáže přežít i tam, kde nikdo jiný. Dohromady známe asi 14 druhů lidí, kteří kdy na planetě žili. Před osmi sty tisíci lety dojde k dalšímu zásadnímu rozdělení: část druhu Homo erectus se začíná vyvíjet odlišně. Z něj se postupně vyvinou Neandertálci, Denisované - a my. Nejstaršímu našemu nalezenému předku je pouhých 196 000 let. Což přesně koresponduje s tím, co říkají genetici. A co se kryje s našimi nejlepšími odhady toho, kdy vznikla řeč.

Nebylo to ze dne na den. Tehdejší lidé se od sebe navzájem lišili mnohem více, než dneska třebas já nebo vy od Papuánce. (Nic proti Papuáncům, ale Evropané jsou od nich opravdu geneticky nejdále. ;-) ) Všichni dnešní lidé (ano, i já a ten Papuánec) jsou totiž potomky jediné matky, která v té době žila. Trochu nepoeticky se ji říká Mitochodriální Eva. Aby toho nebylo dost, před zhruba 70 000 lety explodoval supervulkán Toba. Podle všeho následná globální klimatická katastrofa ukončila kariéru spousty lidských druhů. Přežily pouze ty „nejmodernější“. I z celého druhu Homo sapiens nás tehdy přežilo jen pár tisíc na celé planetě (odhady mluví o 1 000 až 7 000 jedincích).

Co pro změnu z tohoto příběhu vyplývá pro „software“, který máme ve svých hlavách?

  • Je trojrozměrný, barevný a pohyblivý. Je totiž stavěný pro život ve volné přírodě. Nic z toho není specificky lidské. Je to společné všem primátům. (Například barvy rozlišujeme výrazně lépe než většina jiných živočichů – kvůli ovoci. Oči máme otočené dopředu, abychom mohli lépe odhadovat vzdálenosti při skocích z větve na větev…)
  • Je přísně selektivní. Mozek není zrovna z nejrychlejších počítačů a tak si pomáhá filtrací. V procesu vnímání selektuje nejdříve lidi (největší hrozba, ale i pomoc, spolupráce), pak zvířata, pak věci (rostliny včetně) a až pak symboly a až úplně nakonec texty.
  • Je jenom velice omezeně „programovatelný“. Jenom před pár lety se nám povedlo potvrdit, že mozek zcela plánovitě pracuje s tzv. „primingem“. To znamená, že můžete „naprogramovat“ svá očekávání (například hledání smečky vlků za rohem, či loga na plakátě plném spousty objektů). Pak se to opravdu výrazně zrychlí. Ale není to zdaleka spolehlivé. Navíc, i ten samý mozek vám ve dvou odlišných chvílích může dát dva úplně rozdílné výsledky. Jeho výkon a zvolený způsob řešení umí ovlivnit už to, zda máte hlad. O únavě, stresu či chemikáliích ani nemluvě.
  • Je emocionální. Emoce jsou „nouzové zkratky“. Umožňují automatické a superrychlé reakce tam, kde to je důležité pro přežití jedince nebo druhu. Problém je, že se v podstatě programově vyhýbají vyšším poznávacím funkcím, protože ty jsou pomalé a v mnoha případech i nespolehlivé. I bez dalšího rozmazávání – už výraz „kontrola emocí“ zní většině lidí jako oxymóron.
  • Je flexibilní. Mozek se neustále a po celý život přizpůsobuje. Podporuje a rozvíjí dovednosti které se používají často. A naopak – ruší ty nepoužívané. Každý je díky tomuto neustálému „předrátovávání“ i trochu jiný anatomicky. Ano, umíme „přečíst“, zda někdo myslí na nějaké slovo. Ovšem až po desítkách kalibrací na jednoho konkrétního člověka. Dejte to samé zařízení na hlavu někomu jinému a je konec. Anebo i tomu samému člověku po pár letech…

Je dost pravděpodobné, že za velkou část těchto omezení může právě naše malá genetická různorodost. Jediná společná matka, minimálně jedno vymření až na genetickou kost – nic z toho nepomáhá tomu, abychom byli mnohem rozmanitější ve svých duševních schopnostech. Jak se zdá, později jsme si někteří do své DNA přimíchali trochu Neandertálců i Denisovanů. To ale neovlivnilo nic z naší – podle všeho unikátní - schopnosti abstraktně myslet.

Jeden ze dvou poškrábaných okrových kamenů, které považujeme za nejstarší projev lidské kultury (stáří asi 70 000 let).Ještě i ten odhad o 196 000 letech existence řeči je pouze „technický“. Nejstarší opravdu doložené „kulturní chování“ zatím představují dva poškrábané okrové kameny (asi kvůli získání barvy) z doby až těsně před výbuchem Toby. Spousta antropologů dokonce mluví o tom, že o opravdové lidské kulturní explozi lze mluvit jenom posledních 40 000 let. No a teď je namístě velevýznamně zdůraznit, že je to pouhá setina doby od našeho oddělení se od šimpanzů. Nějakých - evolučně směšných - 1 300 generací.

Úspěch lidí jako druhu je mimo jakoukoliv diskusi spojený s rozvojem mozku. Díky němu se dokážeme potopit hlouběji než ryby. Vyletět výš, než jakýkoliv pták. Zvednout těžší břemena, než ti největší živočichové, co na této planetě kdy žili. Ale všechny tyto nástroje či stroje se týkají fyzického světa. Řeč nás nakopla poprvé (a je vlastně jedno, kdy přesně). Písmo udělalo předěl mezi tím, čemu říkáme prehistorie a čemu historie. Knihy zapříčinily, že jsme dokázali šířit své poznatky geometrickou řadou (všechna tato zrychlení vždycky byla exponenciální).

Čím se staly pro naše ruce a fyzický svět první pěstní klíny, tím se - přes řeč a knížky - počítače stávají pro naše mozky. Problémem je, že se všemi těmi počítači si doslova a do písmene hrají lidoopi přežívající v nás. Proto ten problém s interakcemi na plochách (obrazovkách a displejích) bez třetího rozměru. Proto ty problémy s metaforami z fyzického světa. A nakonec – proto ta nejistota v tom, jak by vlastně takový nejlepší pěstní klín pro náš mozek měl vypadat.

Limity v našich hlavách

Dneska vidíme v oboru interakce člověk-stroj dva trendy. Ty - jak jsme si ukázali - provázejí počítače od prvních generací: je důležitější praktický přístup (třebas přes návrat k dětskému myšlení), nebo čirá věda? Praktici zvyknou opomíjet překotný vývoj našich znalostí o tom, jak vlastně ty naše hlavy fungují. A vědátorům dost často nedochází, jak „zastaralý“ vlastně ten náš „wetware“ je.

Nobelovka z roku 1981 odhalila specializaci mozkových hemisfér. Ani po třiceti letech ale nevěřte všemu, co o ní čtete... ;-)Shodou okolností se totiž v roce 1981 (připomenu - na trhu se právě objevil Xerox Star, Lisa, Macintosh a Windows jsou už na spadnutí) objevila po předlouhé době další Nobelova cena za medicínu, která se týkala psychologie. (Poslední podobnou dostal v roce 1904 I. P. Pavlov za své podmíněné reflexy. Pamatujete si ze školy slintající psy?) Sám objev už prošel řadou revizí, nicméně dal vzniknout novému odvětví na pomezí medicíny a psychologie. Dneska se zahrnuje pod jednotný název neurovědy. Ty si s rozvojem technologií (ano, umožněnými počítači), udělaly ze staré dobré psychologie trhací kalendář. Už stihly rozcupovat velkou část velikánů typu Junga či Freuda i spousty dalších „klasiků“. Naopak, spousty jiných fousatých teorií vrátily na výsluní.

Ovšem kde jinde, než právě u počítačových rozhraní (pozor, nejde pouze o operační systémy, ale dneska už hlavně a především o internetové stránky či aplikace), by se tyto poznatky měly nejrychleji aplikovat? Představitelem vědátorského přístupu je bezpochyby dnešní Microsoft. Ale s člověkem jenom čerstvě svlečeným z mamutích kůží to zdaleka není tak jednoduché. Nejde totiž jenom o první tři (i kdyby vědecky supervymazlené) atributy dobrého rozhraní: pochopitelnost, výkon a efektivnost při práci. Další tři totiž pocházejí ještě z afrických savan:

  • Spokojenost. No ano. Něco tak „neurčitého“. Ve skutečnosti jde opravdu o směs emocí. Shodou okolností to odhalil už jeden z prvních výzkumů použitelnosti někdy na konci sedmdesátých let. Lidé, kteří mají z práce se systémem obavy, nejsou si jistí, jak bude reagovat, nemají jej rádi, či se ho dokonce přímo bojí (vesměs emoce), se hůře a výrazně pomaleji učí jeho používání, dělají více chyb, pomaleji se jich zbavují a na konci učící křivky pak stagnují výrazně níže, než pozitivněji naladění uživatelé. Starší lidé nejsou hloupější. Jenom mají větší obavy…
  • Zapamatovatelnost. Jedním z důvodů našeho evolučního úspěchu je to, že své zkušenosti zpracováváme a znovu využíváme v míře u jiných živočichů nevídané. To je ale dvojsečná zbraň. Automaticky očekáváme podobné chování (čehokoliv – počasí, předmětů, zvířat..) i v budoucnu. Tygr má být vždycky tygr. V přírodě se nikdy nechová jako veverka. To je přesně to, na co narazila revoluce ve Windows 8: ten systém se chová „příliš jinak“. A teď se musí pokorně vrátit ke klávesnici a myši. Nakonec – tohle zná každý, kdo kdy re-designoval nějakou internetovou stránku… ;-)
  • Oprava chyb. Pamatujete si flexibilitu? Pokud naši předkové udělali chybu, museli být schopní se z ní okamžitě poučit. Pokud se ještě nikdy nepotkali s vlkem, mohli by ho (vzhledem k velikosti) považovat za neškodného. Ovšem když se objeví i jeho kamarádi, je zle. To si pak troufnou i na bizona… Takže vidět podobnou událost, díky naší schopnosti abstrakce nám musí (bleskem) doklapnout, co to znamená pro nás. Ovšem – kolikrát jste na počítači udělali chybu a on vám nesdělil jakou? Anebo vám místo toho řekl něco jako (přeloženo do lidoopštiny) „Vlk je celý, ale kytky kvetou žlutě?“ Lovec-sběrač v nás pak zákonitě zuří.

Jinými slovy, stále více u počítačů narážíme na to, kým jsme po milióny let. (Co bychom také čekali po padesáti letech?) Naproti tomu naši schopnost mluvit máme v přímo ve svém genetickém kódu (kdyby vás to zajímalo, tak ve dvou odlišných aminokyselinách genu FOXP2 proti šimpanzům ;-) ). Ani naše předchozí vynálezy (písmo ani knížky) nikdy na naše psychické limity nedokázaly narazit. V počítačích se ale pohybujeme a interagujeme v plně virtuálních prostředích. Náš mozek nic takového evolučně nezná. Takže nám do toho neustále „navíc“ přimíchává zkušenosti z fyzického světa (pamatujete výtahové knoflíky?).

Záznamové zařízení testů použitelnosti pro dotykové rozhraní. Praha, listopad 2002.Osobní odbočka: Před nějakými patnácti lety jsem v České republice vedl pobočku jedné německé agentury, která se specializovala na interaktivní komunikace. Zahrnovalo to vše – od palubních počítačů v autech, až po internetové stránky. Začali jsme zde s testováním použitelnosti už v roce 2002. Zde v té době nikdo ani netušil, že něco podobného existuje. Takže veškerou metodologii jsme přebírali z Mnichova. S jednou výjimkou: Jako první jsme testovali (a vyvíjeli) dotykové rozhraní. Šlo o tehdy plánované veřejné internetové terminály Českého Telecomu. Dělali jsme testy se dvěma skupinami lidí: jedna z toho neměla žádné zkušenosti s počítačem (jo, tehdy takoví ještě existovali). A co byl u ní největší problém? Klávesa Shift na mechanické klávesnici.

Na mechanickém psacím stroji (kdo neví co to je, ať si to vygůglí ;-) ) to bylo jasné: stiskli jste jednu klávesu a půlka mechanizmu sjela o něco níž. Bylo jasné, že je to nějaká obecná změna. (Popravdě, na té klávese ani nebývalo nic napsaného.) Ale na terminálu se nestalo vůbec nic. Naopak, softwarová klávesnice byla v pohodě. Hned po zmáčknutí Shiftu ze ukázalo nové rozložení kláves. Malá písmenka se změnila na velká a bylo to jasné. Naopak, lidé se zkušeností s počítači zase měli tendenci Shift na obrazovce držet – a na tohle zmatení stačilo jenom to, že se poprvé (připomínám, 2002) potkali s dotykovou obrazovkou. Základní poznatky a metodologii jsme proto v tomto případě posílali my do Mnichova. Také kroutili hlavou. Ač všichni s příslušným vzděláním, nikdo jsme nedokázali dopředu odhadnout, kolik tam bude zásadních rozdílů. Nakonec, v Microsoftu by teď mohli o svých pokusech ovládat počítače a tablety stejnou logikou asi vyprávět celé romány…

Dneska už nemáme problém počítači sledovat aktivitu svého mozku. Otázkou je, co si těmito daty může obyčejný smrtelník počít.Různé geniální nápady, jak překonat bariéry mezi člověkem a strojem provází počítače už od jejich vzniku. První hlasové ovládání si pamatuji z nějaké IBM na začátku devadesátých let. Siri z iPhonu se sice na chvíli stala hitem – ale popravdě – znáte někoho, kdo by ji doopravdy používal? Teď dochází na wereables – různá „obléknutelná“ rozhraní. Včetně brýlí. Když před asi pěti lety vypukla hysterie kolem augmented reality, všichni předpovídali, jaké to bude úžasné – kouknete se na dům a uvidíte adresu, kolik stál a možná i kdo tam bydlí…

Skutečnost je jiná. My to nepotřebujeme vědět. My to dokonce kolikrát ani nechceme vědět. Anebo nechceme, aby to ostatní věděli. Nechceme si s počítači povídat, protože málokdy jsme s nimi sami. Opravdu věříte, že minutové hraní si (na večeři, při jednání, na pivu…) s chytrými hodinkami bude společensky přijatelnější, než hraní si s mobilem? Na menší displej bude třeba mnohem více „zírat“ a díky limitům v rozhraní vše bude trvat mnohem déle, než u ležérního rozsvícení displeje telefonu na stole… Nejde přitom o rozhraní – ale o ostatní lidi kolem nás.

Všemi těmito „ale“ se totiž dostáváme k úplně jiné pointě…

Supercivilizace kromaňonců

Jestli nás kromě intelektu něco charakterizuje, pak je to naše sociálnost. Od dob prvních kmenů budujeme společnosti. Menší, větší, se silnými vůdci i úplně demokratické. Zde je naše schopnost abstrakce spíše děsivá. Většina živočišných druhů bojuje o teritoria pouze když na sebe fyzicky narazí. My to odedávna dokážeme i na obrovské vzdálenosti. Nakonec fakt, jakou rychlostí se náš druh rozšířil po celé planetě (a přitom kolem nás vždycky „záhadně“ hynuly celé skupiny živočichů i jiné lidské druhy), mluví za vše. Donedávna přitom platila prostá smečková logika: větší je lepší.

Mapa římského impéria přibližně ze 3. století n.l. (Kliknutím se dostanete na velkou verzi.)

Pokud na něco „dojížděly“ všechny naše civilizace, pak to byla neschopnost je uřídit. Z Říma trvala jenom cesta k severní hranici u Dunaje pět týdnů (vojenská norma podle dobových map). Do Británie to bylo bezmála čtvrt roku. Když se něco stalo, reakce státu přicházely řádově po měsících. Proto byly všechny velké civilizace rozvrácené spíše malými autonomními „smečkami“ nájezdníků, než jinou velkou civilizací.

Málokdo si uvědomuje, jak moc tohle změnil právě Gutenberg. Nejdříve možností rychle rozmnožit kopie královských nařízení či zákonů a rozšířit je po celé zemi. Moc se tím začala centralizovat. Nižší šlechta a obce postupně přicházely o spoustu pravomocí – počínaje hrdelním právem. V 17. a 18. století ovšem vznikl nový fenomén: časopisy a později noviny. Ty postupně změnily úplně vše. Najednou mohly začít vznikat jednotné názorové proudy. Napříč celou zemí a ve stejném čase. Jestliže ve třicetileté válce tuto úlohu z velké části plnily knihy, Francouzskou revoluci už plně ovládaly noviny. (Kdo nikdy neslyšel o Maratovi a jeho Příteli lidu – tak jo, tak alespoň o jeho vaně ;-) ?) Už dvě stě let provázejí útoky na redakce a tiskárny každý politický převrat.

Francouzský samizdat, který si už dlouho před revolucí dělal šoufky z Ludvíka XVI. stál autora dva roky žaláře v Bastille.První, kdo si všiml úplně nový mediální jev, který s sebou přinesla televize (tehdy ještě v plenkách) a prudká exploze v telekomunikacích (poháněná pokrokem dosaženým ve 2. světové válce), byl v padesátých letech onen už mnou zmiňovaný Marshall McLuhan. Tvrdil, že „elektrická“ média postupně způsobí vznik „globální vesnice“. Po jednom drátě se můžou šířit stovky televizních stanic (což byla v USA pravda platná od začátku), náklady na zřízení rozhlasové stanice představují pouhý zlomek nákladů na vydávání tehdejších novin a automatické telefonické spojení napříč celou zemí či kontinentem úplně změní náš náhled na svět. Všechno co se stane, se dozvíme vlastně ihned (ne, to tehdy opravdu nebyla samozřejmost – o spoustě událostí se do té doby informovalo se zpožděním celých dní, někdy dokonce týdnů).

A tak, jako v prvních lidských jeskyních a táborech se všichni nejpozději večer u ohně dozvěděli všechno, co důležitého se v bezprostředním okolí stalo, stejně se i my budeme dozvídat všechno z onoho „bezprostředního světa“. Který nám ale také scvrknul. Díky letadlům, raketám či vznikající globální telekomunikační síti se nás najednou týkají věci i z druhé strany planety. Jako jeden z nejzávažnějších důsledků pak načrtnul „rozpad“ oněch unifikovaných ideových táborů řízených centrálními médii. Ale s pointou si také neporadil. Ona je totiž společenská pointa globální komunikace jednotlivce k jednotlivci zprostředkovaná počítači trochu strašidelná.

Především, počítače nám zpřístupňují obrovské množství informací. Nebudu to počítat na Texasy ;-), ale když jsem to cvičně přepočítal, je to jako bychom na internetu měli k dispozici asi 2 000 největších knihoven světa. Ty mají dneska kolem 150 miliónů svazků. Co je ovšem významnější, tyto informace mají jenom velice slabou „pověst“ (charakteristiku zdroje). Ve světě starých dobrých médií byl rozdíl, když to napsaly Timesy, The Economist, nebo Komsomoľskaja Pravda. Zde podobné „zdrojové elitářství“ funguje jenom velice omezeně.

A tak nejenomže nás tento zdroj informací myšlenkově nespojuje – on je má tendenci nás rozdělovat. Ať si myslíte, že vás alobal na hlavě uchrání před mimozemšťany, nebo že je Země placka, vždycky u tohoto globálního táborového ohně najdete dostatek spřízněných duší. A teď je místo na krutou pravdu: Nemáme za posledních 5 000 let jediný historický důkaz, že bychom se při řízení svých společností obešli bez jednotících ideologií - ať už náboženských, nacionálních, kulturních, či politických. Nejblíže měla k tomuto stavu asi aténská přímá demokracie. Jenomže o té si nejde dělat žádné iluze ani z historického hlediska, natož se pokoušet přenášet její zkušenosti do dneška.

Ano, technologie by nám dneska vlastně umožňovaly přímou demokracii. Neustálé, kontinuální referendum o každé normě, předpisu či pravidle. Jenomže my jich máme a neustále schvalujeme tisícinásobně více, než jich kdy měli Atéňané. I když výraz „přímá demokracie“ snad navozuje dojem, že rozhodovali všichni, také to není pravda. Spodním limitem pro politickou aktivitu byl věk 30 let. Musel to být muž. A Atéňan – jistou dobu dokonce po obou rodičích. Výsledkem bylo, že o věcech týkajících se statisíců obyvatel Atén a okolí ve skutečnosti rozhodovalo vždycky maximálně 6 000 občanů. A to ještě ne vždycky. Když se například měly řešit otázky války, z hlasování byli vyloučeni ti, kdo měli nemovitosti v blízkosti městských hradeb. Bylo dopředu jasné, jak by hlasovali…

Nejstarší předchůdce internetu: šikmý plochý kámen na kopci Pnyx v Aténách.Dnešní přímá demokracie by mohla být nekompromisní. Okamžité sčítání, počítaly by to stroje. Nechme bokem bezpečnost tohoto systému – představme si, že by byl stoprocentně spolehlivý. V Aténách se oněch 6 tisíc občanů shromáždilo na jedné velké šikmé skále (viz obrázek) a rozhodovalo prosté srovnání počtu zdvižených rukou pro ano či ne. Jenomže ty lidi něco spojovalo: v drtivě většině byli majetní. Už samotné politice se mohli věnovat pouze proto, že i ti nejchudší měli minimálně jednoho-dva otroky, takže chod obchodu, domu či farmy nemusel vůbec trpět tím, že pán z času na čas politikařil. Kdo by v naší přímé demokracii mohl řekněme deset dní z měsíce lelkovat nad zákony aby si je alespoň zběžně prohlédl? K tomu je třeba dodat, že aténští občané byli současně nejvzdělanější skupinou obyvatel města.

Prostým faktem zůstává, že přímá demokracie má svá (a dost zásadní) „ale“: bývá xenofobní, nekompromisní, omezená. A ne moc prozíravá (představte si popularitu opatření „zvyšme si daně a nakoupíme za ně zbraně!“). A to dokonce i když rozhoduje pouze „elita“ v rámci ne moc velkého společenství. Byli to nakonec Atéňané, kteří odsoudili Sokrata na smrt kvůli „kažení mládeže a víře v podivné bohy“. Později to jeden ze současníků popsal, že to vypadalo jako „obvinění doktora pekařem před porotou složenou z dětí“. Zkuste chvíli číst všechny internetové diskuse: nejpozději ve třetí potkáte spousty takových „pekařů a dětí“…

Všechna tato omezení v našich obecných schopnostech kdysi vedla k volbě „Rady starších“ nebo jiných užších rozhodovacích skupin. Což nakonec dalo vzniknout politickým stranám a parlamentům. Rozhoduje pak jakž-takž předvídatelných několik stovek lidí. Které si občané zvolí podle politické příslušnosti…

Pullitzerův The World z roku 1898. Podle mnohých jeden z původců Americko-španělské války. Měl to dokázat bulvarizací událostí, která změnila veřejné mínění.Moment – nezačíná ale dneska něco chybět? Stranický tisk mizí. Ideologie se prolínají a začínají být stále více zkratkovité. Přibývá politických subjektů jedné myšlenky (nechceme EU, chceme svobodný internet…). Objevují se dokonce subjekty, které se (zatím nepřímo), ale přeci hlásí k „hlasu lidu“. Ke každé nespokojenosti z internetu. Většina nechce Romy? Ani my je nechceme. Nechcete Unii? Ani my jí nechceme. Chcete referendum? I my ho chceme… Ještě i ten populizmus – zdá se – umí technologie rozvinout do nevídaných rozměrů... ;-)

Prostě - jsme stále Kromaňonci. Podle všech poznatků jsme sociálně uzpůsobení k životu ve skupinách tak do 200 lidí. (Průměrný počet „přátel“ na Facebooku tomu také zodpovídá.) V takovéto skupině se vyznáme, umíme si nalézt svou roli, dokážeme se v nich orientovat. Ale řízení tak obrovských a různorodých celků? S rozhodováním úplně všech včetně vesnického blázna, tří známých ochmelků a velké rodiny zpod lesa, která stříhá dráty, protože bojuje proti elektřině? A ti všichni mají mít k dispozici to samé médium?

Tyto obavy kdysi shrnul jiný významný mediální teoretik (ale i žurnalista) Walter Lippmann do tří charakteristik veřejného mínění:

  1. Veřejné mínění je nestálé, neustále se nesprávně mění na základě nejnovějších událostí. Masová přesvědčení začátkem 20. století byla „příliš pacifistická v míru, příliš bojechtivá ve válce, příliš neutrální nebo smířlivá ve vyjednáváních, anebo příliš neústupná“ (Fakt jenom začátkem 20. století? pozn. PL)
  2. Veřejné mínění je nesourodé, postrádá organizovanou a soudržnou strukturu do takové míry, že postoje amerických občanů lze nejlépe popsat jako „beznázorové“. (Fakt jenom amerických občanů? pozn. PL)
  3. Veřejné mínění nemá co dělat s praktickou politikou. Političtí vůdci ignorují veřejné mínění, protože většina Američanů nedokáže ani “pochopit, ani ovlivnit ani ty nejvýznamnější věci, o kterých ví, že na nich závidí jejich životy a štěstí“. (Fakt jenom většina Američanů? pozn. PL)

Zde je namístě připomenout, že tyto názory jej přivedly k tzv. „teorii elit“. Jenom elity by podle něj měly mít právo i povinnost cíleně ovlivňovat veřejné mínění. Jak jinak – přes média, ke kterým budou mít výlučný přístup. Nebyl to hloupý pán – omlouvá ho, že to obecně zodpovídalo náladám v polovině padesátých let. Pozdější vývoj naopak ukázal spoustu opačných jevů: ať už šlo o ženské emancipační hnutí, zrovnoprávnění černé menšiny, válku ve Vietnamu, či aféru Watergate. Takže pravda bude – jako obvykle – někde uprostřed.

Neznamená to ale, že je veřejné mínění globálně propojené počítači už opravdu imunní vůči snahám o podobný přístup: Je tu totiž nová hrozba: Ani totalitní režimy by už dneska nemusely nasazovat do každého obýváku agenta aby zjistily, jak se liší skutečné nálady řadových soudruhů od oficiální linie strany a vlády. Ti totiž teď komunikují veřejně a rádi. Ty samé počítače dokáží (když ne teď, tak za další historickou sekundu už ano) procedit miliony jejich názorů na nějaké téma v podstatě v reálném čase.

Stačí pak pár stovek virtuálních agitátorů a ti s pomocí starých dobrých propagandistických triků mohou očkovat v důsledku i statisíce lidí úplně anonymně. Na rozdíl od Lippmannových dob už ale nebudou mít na čele napsáno, že jsou zde za The Telegraph britských konzervativců nebo za moskovskou Pravdu… (Komunistická strana Číny se s tím vůbec nemazala – prostě to zavedla.)

My, ubozí Kromaňonci, se ale nejlépe orientujeme podle výrazu tváře, dáme na první dojem, na osobní sympatie. Když to nelze použít, dáváme si pozor na to, zda to neříká někdo z jiného kmene. Ale nejsme kovaní na nějaké hrátky se slovíčky…

Fotografie z Twitteru „dokazující“ zabití Rusů zlými Ukrajinci. Zveřejněný Ruskou „čerstvě přistěhovanou“ do krizové oblasti. Její twitterový účet byl starý jenom pár dní... Aktuální odbočka: Kam nás může tento postmodernistický přístup zavést, je vidět na aktuální krizi mezi Ukrajinou a Ruskem. Zatímco na Západě (a nakonec i na té Ukrajině) hoří diskuse ze všech možných břehů, autoritářský režim, který se neštítí propagandy ani přímé kontroly médií, koná. A paralyzovaní vesničané pouze koukají, jak horda ozbrojenců podpaluje první dům. Není zde jediný šaman, který by řekl, zda je to správně. Není zde náčelník, který by si opravdu mohl dovolit říct rozhodující slovo. Mluví všichni přese všechny a političtí představitelé s mocí v rukách nevědí, co mají udělat. Vidí na všechny ty konverzace. A najednou nemají za sebou statisícové, ideologicky sjednocené demonstrace, jako před první světovou (ty také poháněla ne moc chytrá davová představa, že půjde o rychlou a snadnou válku). Nereagují ani na přímé ohrožení jako před druhou světovou. A tak – většinou nereagují vůbec. Příliš mnoho psů – zajícova smrt.

V Aténách měl právo předstoupit s návrhem či názorem každý. Ale pak za to také musel nést zodpovědnost. A tak alespoň na dobu krizí Atéňané vždycky omezovali počet rozhodujících lidí (jednou na pouhých třicet). Těžká rozhodnutí zřejmě nikdy nepůjdou dělat napříč celou společností – ať si jakkoliv propojenou.

A možná myšlenková rovnost a svobodné sdílení všeho, co v se dokáže v miliardách našich hlav zrodit, může nakonec znamenat novou myšlenkovou revoluci. Díky počítačům se tak nakonec naučíme, jak řídit supercivilizaci - a ne jenom kmenovou osadu. Otázka zní, jestli dříve nevyhraje naše miliony let budovaná podstata. A ta je postavená na pěstním – ne na „mozkovém“ klínu.

Tuhle pointu příběhu už ale bude muset napsat místo mě někdo jiný a jindy… ;-)

1 komentář:

  1. Je zajímavé, jak se dá tak krátká doba natáhnout na tak dlouhý článek. Respektive abych to vysvětlila. Těch změn a pokroků je v tak krátké době hrozně moc. Když si člověk neuvědomí, že neuplynulo ani sto let a kam se celá technologie posunula. Ne že by to bylo vždy ku prospěchu. Dnešní počítače jsou taky předražené a málo kdo si je může dovolit. Třeba já. Sice jsou tu půjčky pro dlužníky v hotovosti, ale zase nejsem blázen, abych se ve svém stavu ještě více zadlužila.

    OdpovědětVymazat

Pokud chcete použít přezdívku, zvolte si možnost z otevírací nabídky "Název/adresa URL". Stačí pak vyplnit přezdívku do kolonky Název, adresa není povinná.