9. 4. 2012

O pět tisíc let dlouhé historii počítačů 2: Kniha

Putování po tom, jak se lidstvo pokouší už stovky tisíc let dostat abstraktní obsah svých hlav do fyzického světa, jsme posledně ukončili u vzniku písma. Moc paralel se světem počítačů tam ještě nebylo. V této části to už bude jinak. Dozvíte se třebas, že existovaly jakési knižní sálové počítače. A že první test User Experience se odehrál koncem patnáctého století v Benátkách…

V minulé části šlo hlavně o to, abychom si ukázali, že při pokusech vyjádřit se postupujeme vždycky stejně – od gestikulace k řeči, od obrázků reálných předmětů ke znakům. Jinými slovy – od toho co známe (gesto, obrázek) až k abstraktním metaforám, které sice nejsou tak automaticky srozumitelné, ovšem v praxi jsou mnohem efektivnější (použitelnější, chcete-li). Třebas latinka je nesrovnatelně efektivnější na učení, psaní i tisk, než výrazně starší čínské písmo sestávající z tisíců (původně obrázkových) znaků.

Revoluce druhá: Od počítání amfor k bohům

Jak jsem zmínil posledně, první písemné záznamy byly všude obchodní. Nikde ale netrvalo moc dlouho (no, pár století), než si lidé uvědomili, že pomocí písma lze vzdát hold i bohům. Nebo zapsat významné události. Nebo sepsat zákoník. Zpočátku nešlo ani tak o to předat sdělení dalším generacím.

Delší texty si už ovšem nevystačily s jednou tabulkou či listem papyru. Tak nějak se zrodily knihy. Jednou z nejstarších známých byla (jak jinak) pověstná Kniha mrtvých, kterou zhruba od 16. století před naším letopočtem vkládali Egypťané do hrobek coby jakýsi návod, co si počít v podsvětí. Nejdelší papyrový svitek, na kterém jsme ji našli napsanou, má přes 40 metrů. Napsání něčeho podobného nebyla vůbec levná záležitost, šlo o hodně luxusní zádušní dar. Tyto knihy měly v hrobech pouze ti nejbohatší nebo nejmocnější mužové. Žádný genderově nekorektní omyl: té samé pocty se dostalo jenom zhruba každé desáté ženě – ať si byla jakéhokoliv původu.

Všechny starověké knížky (až na vzácné výjimky) měly podobu svitků. Jejich zásadním problémem byla neskladnost. V Evropě to byly nejčastěji dvě dřevěné špulky a na nich navinutá jednostranně popsaná zvířecí kůže (pergamen). Větší díla sestávala z celých beden plných těchto válečků. Z hlediska použitelnosti tedy nic moc: Ve svitcích nešlo listovat. Nedaly se použít záložky. K tomu si představte chybějící interpunkci, rozlišení malých a velkých písmen dokonce i mezer mezi slovy. Vlastně ani nešlo číst si potichu. V textu bez interpunkce totiž nebyl žádný návod, jak naložit s intonací.

Za největší objev knihovnictví až do vynálezu knihtisku se považovalo prosazení se tzv. codexu – listovací knížky tak, jak ji známe dnes. Vesměs se její rozšíření připisuje křesťanům. Nápad sice převzali od Římanů – ovšem hlavním důvodem zřejmě byl rozsah Bible. Písmo totiž bylo hlavním nástrojem šíření nové víry. A v dobách pronásledování nebyly rozměrné bedny se svitky to pravé ořechové pro křesťanské samizdaty. Svázané listy znamenaly celkově veliký pokrok: stačily menší kusy pergamenu, dalo se v nich rychle dostat k té správné pasáži textu a záložka byla zřejmě revolucí sama o sobě.

Od svitků ke knihám, kterými se dalo listovat, tedy cesta trvala asi tři tisíce let (do 2. st. n.l.). K interpunkci a rozlišení velkých a malých písmen asi dalších 600. Zde už dokonce známe první jména a data: Zápis latinkou jak jej známe dnes (mezery mezi slovy, tečky, velká písmena) vynalezl jistý mnich jménem Alcuin z Yorku. No a prvním Stevem Jobsem, který odhalil potenciál nového druhu zápisu byl (paradoxně - sám pologramotný) Karel Veliký, který jej uzákonil roku 789 jako závazný pro celou Franskou říši.

Revoluce třetí: Arabský středověký internet

Knížky tedy v devátém století už vypadají jako dneska. Stále je zde ale několik zásadních rozdílů: V první řadě, jsou obrovské. V hlubokém středověku byste marně hledali knihu, která má na výšku míň, než nějakých 40 centimetrů. A patřičně k tomu váží – nezřídka několik desítek kilogramů. Píše i čte se často při špatném osvětlení a tak jsou písmena veliká. Ale knihy jsou především vzácné a i proto příšerně drahé.

O době těsně po zániku Západořímské říše se v Evropě mluví jako o době temna. Prohánějí se tudy nejrůznější barbarské kmeny – od domácích – jako jsou Vizigótové, Vandalové, Longobardi – až po dovoz z Východu. Což zahrnuje relativně bezproblémové Slovany, ale i krvelačné Huny. V této době odlehlé kláštery, které uchovávaly veškeré písemnosti na které narazily, doslova zachránily původní evropskou gramotnost. Nejznámější je v tomto směru asi řád benediktínů. Začátkem šestého století v klášteře na hoře Monte Cassino sv. Benedikt sepsal řád, který se knihám věnuje docela podrobně. Nejenomže mnichům předepisuje pravidelné denní čtení, ale nařizuje i pilné přepisování knih a jejich pravidelnou výměnu mezi kláštery. Ono moc toho vlastně ke čtení není: z antických děl se povedlo zachránit jen ubohé zlomky. Většina raně středověkých textů má ryze náboženský charakter, nanejvýše se sem-tam objeví nějaká ta historická kronika.

Zásadní zlom nastává v 11. století při osvobozování Španělska od Maurů v rámci tzv. reconquisty. Dalo by se to přirovnat k objevu tehdejšího internetu. V roce 1087 bylo dobyto Toledo. A v něm byla objevena velká arabská knihovna napěchována až po strop arabskou vědou, ale také překlady a dokonce i originály řeckých svitků – Pythágora, Archiméda, Aristotela…

Zrovna v té samé době vznikla v Bologni první univerzita, která se specializovala na výuku římského práva. Následovala Paříž, Oxford… Z církevních tzv. katedrálních škol se rychle vyvíjí celá síť evropského vyššího vzdělávání. Rozvoj měst si vyžaduje stále více vzdělanců. A do toho díky Arabům vpadly tisíce děl, která byla v Evropě už po celá staletí považována za ztracená. To samozřejmě vyvolalo další potřebu přepisování knih. Zapojují se i školy, většina zemí už je alespoň formálně katolických, takže teď už bez obav z barbarů všude rostoucí kláštery se rovněž snaží napsat co nejvíce knih… Jaký to mělo účinek? Opravdu srovnatelný s internetem: Právě od Arabů jsme v průběhu 13. století převzali (původem indické) číslovky včetně nuly. Byly položeny základy evropské Al-gebry, Al-chymie a dalších věd, které byly staletí před těmi našimi. Dvě třetiny volným okem viditelných hvězd dodnes nesou arabská jména. Právě přes španělské Maury se do Evropy dostalo čínské tajemství výroby papíru…

Zde je namístě jedna odbočka: Samozřejmě, kontakt se znalostmi pocházejícími z tolika různých kultur měl fatální následky na víru – jak tu muslimskou (starou v té době pouhá tři století), tak na katolickou. Na evropské straně se s důsledky tohoto kontaktu popral sv. Tomáš Akvinský. Jeho závěr byl, že nic v Písmu nenaznačuje, že bychom nemohli zkoumat Dílo Boží – pomocí podrobného vědeckého pozorování, nebo dokonce experimentu. To umožnilo adopci většiny nových poznatků do škol a rozvoj vědy. Ano, byly to právě katolické školy, kde se začal vyučovat Aristoteles, Platón a třebas Homér. Jedinou podmínku, kterou Tomáš Akvinský měl bylo, že každý nový poznatek by měl být vždycky podrobně prozkoumán teology tak, aby jej bylo možné dát do souladu s Písmem Svatým. Málokdo ví, že takový Galileo Galilei byl ve skutečnosti po většinu života vědeckým miláčkem Vatikánu. A nebyl trestán za fakt že něco objevil – ale za to, že nepočkal na stanovisko koncilu ke svým objevům. Navíc vydal knížku, kde to pojal po svém: začal na základě svých objevů zpochybňovat Bibli. Osvícenecký přístup církve přeci jenom měl své hranice. Proto se také nikdy nic nestalo takovému Mikuláši Kopernikovi – a že jeho myšlenka heliocentrické soustavy byla mnohem radikálnější…

Pokud se vám pozitivní role katolické církve vůči všem těm antickým poznatkům v tomto období stále nezdá, pak je zde jedno prosté srovnání. Přibližně sto let před Tomášem Akvinským se na arabské straně zabýval těmi samými otázkami vztahu Boha a vědy jistý Abu Hamed Mohammad al-Gazálí. Jeho závěry ale byly diametrálně odlišné: člověk nemá právo studovat ani zobrazovat Dílo Boží. To nejenomže okamžitě zlikvidovalo již tehdy (v 11. století!) se rozvíjející arabský neoplatonizmus postavený na řecké filozofii a vědě. Ale následky jeho závěrů si nese islám dodneška. Mezi stovkami nositelů Nobelovy ceny za celou dobu její existence najdeme dneska pouze dva praktikující muslimy – a to jedna z těch cen je za ekonomii. Rozhodně to není nedostatkem talentů. Židé patří etnicky do té samé semitské skupiny národů jako Arabové. A ač jich je na celém světě možná asi desetkrát méně než Arabů, jejich podíl na Nobelovkách je celých 25%…

Když se tedy vrátíme k našemu příběhu práce lidstva s informacemi, ocitáme se na prahu novověku. Dlouhé zápisy se osvobodily ze svitků – už se dalo i v rozsáhlých textech listovat, vracet se rychle k založeným pasážím, způsob zápisu oním již hláskovým písmem se změnil tak, aby se knihy daly číst potichu a rychleji. Už zde máme velká a malá písmena, mezery mezi slovy, intonační pomůcky v podobě interpunkce. V průběhu 13. století postupně přibyly arabské číslice. A co více, kvůli znovuobjevení tisíců starověkých svitků a díky novému postoji církve k vlastnímu výzkumu je práce s knihou stále méně pouhým opisováním náboženských textů a kronik. Vznikají stovky nových knih a překladů. Všechno to jde ale stále strašně pomalu. Pergamen je vzácný, papír ještě v plenkách a ruční přepisování je úmorné a pomalé. Něco se musí stát.

Revoluce čtvrtá: Informace jako průmyslové zboží

Ve škole nás všechny učili, že knihtisk byl vynalezen v Číně. To je velice zjednodušená verze. Ve skutečnosti tisknout uměl kde-kdo. Včetně třebas Římanů, kteří si tiskem zdobili oděvy. To co vykročilo tím správným směrem byl první čínský tisk ze samostatných písmen kolem roku 1 000 našeho letopočtu. Jednotlivé znaky se vyřezávaly ze dřeva a z nich se pak skládala celá stránka. Jenomže my už víme, že latinka má tisíckrát méně znaků než čínština. Takže tento objev by nám byl v Evropě stejně k ničemu. Zatímco čínský dřevěný znak se mohl dostat v celé knížce na stránku pouze jednou, v naší hláskové abecedě takové “e” jsem jenom v této větě (včetně oháčkovaných a dlouhých verzí) použil 21 krát. Pro tisk knížek by jich chudák Gutenberg musel mít ze dřeva vyřezaných stovky kusů – a rychle by se ničily.

Jeho skutečným přínosem byl objev odlévání písmenek z tiskařského olova (což je ve skutečnosti slitina). Díky tomu bylo možné opakovaně a rychle odlévat desítky a stovky písmen, ze kterých se vyskládala matrice stránky a ta se pak otiskla na papír. (Popravdě, i zde jej někdo v Asii předběhl. Ale nebyli to Číňané ale Korejci. Jejich mimořádně efektivní hláskové písmo jsme zmiňovali v minulé části. A opravdu vynalezli sazbu podobnou té gutenbergově asi o sto let dříve. Akorát že šlo o odlévání z bronzu a celý postup vypadal o dost jinak.) Každopádně se dá Gutenbergovi přiznat, že tisk z výšky jak jej známe dneska byl opravdu jeho originálním objevem.

V roce 1455 vydal oficiálně tiskem první knížku. Jak jinak – Bibli. Náklad nebyl nijak ohromující – odhaduje se, že jich bylo něco mezi 160-180 kusů. I to však stačilo k šokování trhu: tolik knížek naprosto stejných! Je namístě připomenout, že dosud všichni potkávali pouze ručně psané knihy. A ty byly každá jiná. Ve skutečnosti však ani gutenbergovy bible až tak stejné nebyly. Jednak zde asi čtvrtinu nákladu tvořily výtisky na pergamenu (papír byl stále novinka a jeden z kritiků papírových verzí řekl, že by se divil, kdyby vydržely co i jenom dvě stě let). A pak, Gutenberg i v průběhu výroby experimentoval. Nejdříve iniciály dotiskoval rudým inkoustem, později se domalovávaly ručně. A byly tam i další odlišnosti – barevné malby, ilustrace, to vše byla stále ruční práce. Mimochodem, do dnešní doby se nám jich zachovalo asi 40.

Nicméně – byl to právě Gutenberg, kdo položil základy úplně nového odvětví. Tiskaři byli po kovolijcích a šperkařích dalším řemeslem, které zanedlouho zavede obchodní značky. Tiskařské dílny se začnou chtít odlišovat, nést svou vlastní pečeť kvality. Šíření informací se poprvé v lidské historii stává průmyslovým odvětvím. Zde je už na čase přibrat už do našeho příběhu počítače. Uvidíte, že tiskaři na prahu novověku a počítačový průmysl druhé poloviny dvacátého století měli společného více, než by se mohlo na první pohled zdát.

A zase: nejdříve napodobování

Už u písma jsme zmínili, že při pokusech přenést abstraktní vnímání světa v našich hlavách zpátky do fyzického světa vždycky opakujeme tu samou logickou chybu: snažíme se navázat na to, co známe. Písmo vznikalo nejdříve jako sled obrázků. Trvalo celá tisíciletí, než se objevily výrazně efektivnější hláskové systémy zápisu řeči. U knih se tento omyl opakoval: tentokráte ovšem zbavení se minulosti trvalo necelých padesát let.

Gutenbergovy bible byly revoluční, ale stále ve vleku klášterních produktů. Předně – byly obrovské. Formát stránky si představte jako přerostlou A3 (delší strana má přes 45 cm). Při bezmála 1 300 stranách obrovské sazby a ilustracích to dává hmotnost někde mezi patnácti až dvaceti kilogramy. A přesto byly na tehdejší dobu za hubičku. No, když jsem přepočítal tehdejší floriny na dnešní peníze, dostal jsem se k sumě bezmála 1 200 000 Kč. Ale tehdy to bylo levné!

Přinejmenším ve srovnání s biblí, kterou někde v klášteře opisoval nějaký mnich 20 let den co den. Ještě začátkem patnáctého století byly totiž knihy příšerně drahé – v dnešním ekvivalentu stály několik jednotek, ale spíše desítek milionů korun. Největší knižnicí tehdejšího světa byla Vatikánská knihovna. A na tenhle rekord ji stačilo pouhých 372 knih! Když v roce 1435 zemřel nejbohatší muž Evropy (bratr francouzského krále), i coby zapálený bibliofil to dotáhl na pouhých 154 knih. Nejběžnější počet v klášterech a na univerzitách se hýbal řádově v desítkách.

Jelikož knížky byly velké a těžké, četly se na speciálních stojanech. A ve studovnách byly – připoutány řetězy. Po celý středověk (pokud jste zrovna nebyli mnich) bylo čtení vázáno na speciálně vyhrazené sály. Asi nejznámější tzv. řetězová katedrální knihovna se dodneška zachovala v Herefordu nedaleko Londýna – i když už ne v původní podobě (viz foto). Z doby původních velikých rukopisů dnes existuje pouze jedna: v knihovně u katedrály Sv. Wallbergy v nizozemském městečku Zutphen. Nejnovější tamější fotku jsem našel na Flickru a je pod plným copyrightem, takže si musíte vystačit s odkazem na originál.

Z cen, rozměrů a způsobu čtení je pak jasné, jak se knihy ve středověku využívaly: byly to sálové počítače svého věku. Zvláštní velké místnosti, kam jste si museli za čtením hezky dojít. Byly to tak drahé zdroje informací, že si je mohly dovolit pouze velké a bohaté instituce, které si navíc značnou část fondu vytvářely samy opisováním. Knihovnu si nemohla dovolit ani města – nanejvýše hodně, hodně bohatí jedinci.

ENIACA jsme u první paralely – počítače rovněž začínaly v sálech. Rovněž si je zpočátku mohly dovolit jenom ty nejbohatší instituce. A pokud jste s nimi chtěli pracovat, museli jste si k nim hezky dojít. Tento stav ovšem netrval tisíc let – na cestu k domácímu řešení stačily počítačům necelá čtyři desetiletí.

Koncem čtrnáctého století sice začaly vznikat přepisovací dílny. Už zde byla dělba práce, knihy přepisovali učni a to u menších děl dokázalo stlačit cenu až na ekvivalent několika desítek tisíc korun za jednu. Ale až tisk toto tažení dotáhl do důsledků. Již se dala pořídit knížka domů. Stále ale byla veliká, neohrabaná, nepřenosná a dost drahá (první Apple Lisa se také prodávala za 10 000 dolarů ;-) ). Nicméně knihovny už začala zakládat i města a stále více domácností si pořizovalo tato papírová (stále často pergamenová) “pécéčka”.

Po Gutenbergovi totiž i další tištěné knihy stále zůstávaly v zajetí toho, jak po celá staletí vypadaly ručně psané obrovské svazky. Znovu se zopakoval ten samý příběh: nová technologie neznamenala automaticky i oproštění se od starého způsobu uvažování. Než přišel na scénu teď pro změnu “knižní Steve Jobs”.

Nové možnosti - nový přístup!

antiqua_1501Jmenoval se Aldus Manutius. Nebyl to pouhý tiskař. Řemeslu se začal věnovat až po studiu klasických jazyků a potom, co v Římě a Ferraře přečetl značnou část antických klasiků. Podle všeho jej od začátku vedla vidina toho, jak co nejširšímu okruhu lidí zprostředkuje co nejvíce klasických i moderních děl. Ano, i on vydal několik inkunábulů – ručně ilustrovaných tištěných knih. Především se ale projevil jako génius – dnešním jazykem řečeno – User Experience.

Čtyřicet let po Gutenbergovi (1495) začal v Benátkách vydávat řecké klasiky - od Aristotela po Xenofonta. Upravil tiskařské písmo: udělal krátký proces s nápodobou ručně psaných a těžko čitelných unciál a fraktur. Napevno zavedl u svých knih tzv. antikvu, která později dala jméno celé rodině písem, do které přibývají nové druhy dodnes. Udělal pořádek v interpunkci, která za šest set let ručních přepisů od dob Alcuina z Yorku postrádala jakákoliv pravidla. Kromě teček Aldus už zavedl pravidla i pro čárky a zavedl středníky. Začal používat kurzívu, která při zachování čitelnosti umožnila zhuštění sazby – a tím další zlevnění knih. A nakonec - iniciály a ilustrace začal tisknout z rytin. Ubyly barvy, ale vědecká schémata byla přesnější a knihy to opět zásadně zlevnilo: nebylo už třeba nic ručně domalovávat.

Někdy kolem roku 1500 se dopustil tak trochu husarského kousku: prvního uživatelského testu. Nechal prý v Benátkách proměřit desítky stolů, stolečků židlí a opěradel pohovek, aby zvolil nejvhodnější formát pro moderní knihu. Vyšel mu úzký formát s výškou kolem 20 centimetrů, kterému ve svém katalogu z roku 1503 už říká libri portatiles. No, ještě to nejsou prťavé paperbacky 20. století, ale na tu dobu je to obrovský pokrok. Manutiovy zásahy do typografie a změnu přístupu ke knížkám jako k něčemu, co čtenář mohl mít po ruce (a nemuset stát u kusu nábytku, který by držel buchli o váze desítek kilogramů), můžeme přirovnat k vynálezu přenosných počítačů, které postupně vedly až k dnešním tabletům.

Přišel však ještě s další inovací, kterou lze směle přirovnat k objevu hyperlinků v počítačovém světě: zavedl číslování stránek. Možná vám to připadá jako prkotina – ale poprvé to umožnilo odkazovat se v rozsáhlejším textu na předchozí či následující myšlenky či fakta. Není náhodou, že se tak stalo v jednom filozofickém pojednání jeho přítele a jednoho z největších myslitelů té doby – Erasma Rotterdamského. Knihám se tím otevřely úplně nové možnosti ve sdělování i velice komplexních odborných témat. Podívejte se na systém poznámek, křížových odkazů a bibliografií i v dnešních vědeckých pracích a bude vám jasné, jak důležité dveře tím benátský tiskař otevřel nastupující moderní vědě.

aldusZa svůj život Aldus Manutius vytiskl kolem 40 000 knih. Jeho nakousnutým jablkem byla kotva ovinutá delfínem. Dokonce s jakýmsi korporátním claimem: Pospíchej pomalu. Ve srovnání s jinými tiskaři té doby přeběhl čas i v práci s obchodní značkou. Ale to je už trochu jiný příběh. Celkem dozajista množství věcí které zavedl nebylo jeho vlastním vynálezem: antikvu vyženil spolu s dílem jiného benátského tiskaře. Italiku vytvořil někdo jiný. Jeho edice malých přenosných knih nebyly úplně první, které se po Gutenbergovi na trhu objevily. Jak si ale ještě řekneme, ani Steve Jobs nebo Bill Gates sami osobně vlastně nic nevynalezli. Jenom v jistou historicky správnou dobu spojili vše už vynalezené v jeden nový celek.

Při pokusech o výměnu informací jsme se tedy přenesli od prehistorického vzniku řeči přes písmo až ke knihám. Nešlo jenom o schopnost je vyrobit. Jestliže se v nějakých aspektech zdokonalovaly, pak to byla jejich přehlednost (vzpomínáte? - záložky), čitelnost (písmo a interpunkce), rychlost výroby (tisk), dostupnost (odvázaní z řetězů) a nakonec – použitelnost i pro ty nesložitější myšlenkové koncepty (číslování stránek, odkazy, později obsahy a indexy…).

Na pátou revoluci – stroje na zpracování informací – si muselo lidstvo počkat ještě pět set let. Aby mohlo opět opakovat své staré chyby: mít počítače nejdříve za pouhé počítačky. První rozhraní tvořit jako náhradu tužky a papíru. Než se dopracovalo k hypertextu, (tentokráte nearabskému) internetu, pochopilo přenosnost jako zásadní vlastnost a – ve věčných sporech o jediných správných uživatelských pravdách – spělo kupředu zase pouze na základě toho, co vidí ve zpětných zrcátkách… ;-)

Ale o  tom zase až příště.