3. 9. 2015

Rozumem strach z čertů nezaženeš

Dneska vám docela seriózně zkusím popsat většinu předvídatelných omylů a hloupostí, na které v současných (i budoucích) diskusích o imigraci narazíte. Dokonce vám prozradím, co budou za rok, za dva, možná i za deset dělat politici, novináři a všichni ostatní. Jakmile tohle imigrantské tóčo začalo, v hlavě se mi totiž rozblikaly kontrolky: To přeci znám už z univerzity! Tento společenský jev má dokonce vědecký název: Morální panika. Ale nebojte, tohle není vědecký traktát.


Rovnou předesílám, že mezi možnými konci morální paniky nečekejte nic jako „Někdo to lidem racionálně vysvětlí, oni pochopí a celá společnost přestane vyšilovat.“ Z tohoto pohledu jsou pak výzvy k rozumu něco jako nápad postavit se před rozzuřený dav někde u Bastilly léta Páně 1789. A že by tam člověk mohl říct spousty chytrých věcí! Například: „Neblbněte, je tam pouze sedm vězňů - dva blázni, čtyři padělatelé a jeden úchyl.“ Anebo: „Až tohle všechno za nějakých 25 let skončí, budete mít zase krále, akorát to bude stát život několik miliónů z vás.“ Myslím, že je jasné, jak by podobný rádce dopadl: jeho hlavu by večer hrdě nesli ulicemi naraženou na kopí spolu se spoustou jiných. Nakonec - to co prý řekla Marie Antoinetta o chlebu a koláčích je více než dvě stě let starý hoax. A klidně se omílá dodneška.

Omyl první: Je to čistý rasizmus a je to hnědé, jako za fašistů v Německu


Morální panika je stav, kdy veřejné mínění začne reagovat panicky (vzhledem k reálné hrozbě iracionálně a chaoticky), protože „už nic nebude jako dříve“. Společnost ve své většině propadne dojmu, že se blíží záhuba skoro všeho: kulturních i mravních hodnost, blahobytu, bezpečí... Nejde o nic až tak neznámého. První zaznamenané případy se datují už do poloviny devatenáctého století. K odbornému popisu ale došlo až v sedmdesátých letech století dvacátého v souvislosti s „apokalyptickými nájezdy vlasaté, divně oblékané a celkově zkažené mládeže“ na britská letoviska začátkem šedesátek.

Hudební průmysl to později dokonce povýšil na marketingový nástroj. Čím „revolučnější“ hudební styl, tím spíše si jej osvojí mladí, kteří si zakládají na své nekonformnosti. Platilo to pro ty britské rozvraceče plážové nudy jedoucí na Beatles a Rolling Stones stejně, jako pro vyznavače Acid House o čtvrt století později. Ten už vydavatelé schválně popisovali jako hudební styl jasně vycházející z tvrdých drog. Panická reakce tatínků a maminek už zde byla součástí marketingového plánu.

Jak už asi začínáte tušit, základní ingrediencí morální paniky je nějaký „lidový čert“ (opravdu, i v odborné angličtině se tomu říká „folk-devil“.) Půvabné je, že se v podstatě tihle ďáblíci schopní vyvolat morální paniku stále opakují bez ohledu na historické období i země:

  1. Násilní a nevzdělaní mladíci (všech odrůd)
  2. Násilí ve školách (šikana, zbraně)
  3. Drogy užívané nesprávnými lidmi na špatných místech (alkohol včetně)
  4. Zneužívání dětí, satanské rituály, pedofílie
  5. Sex, násilí a nová média (např. počítačové hry)
  6. Lidé zneužívající sociální systém
  7. Imigranti

Co se mírně liší, bývá zosobnění těchto čertů. Například v Británii byly původně hlavním terčem paniky kolem zneužívání dávek - držte si klobouky - svobodné matky. Imigranti se stali mimořádně vděčným objektem - vždycky se postupně mění v celou smečku čertů: jsou spojováni (v opačném pořadí než v seznamu) nejdříve s dávkami, pak se zdůrazní, že jsou to pohané (což je vlastně horší odrůda satanistů), Mohamed měl nezletilou manželku, budou řídit drogové gangy, budeme se muset bát nových spolužáků našich dětí ve školách... Původně jsem myslel, že ty násilné a svalnaté mladíky v nejlepších letech ještě tímto svým příspěvkem předběhnu, bohužel jsem je ale objevil v jednom českém příspěvku na Facebooku už minulý týden. ;-)

Všimněte si, že žádný z těchto čertů není nijak „vědecký“: nenajdete zde obavy z epidemií, umělých černých děr či klimatických změn. I když pravděpodobnost, že vás v příštích patnácti letech pobodá nožem Eritrejec v IKEA je ve skutečnosti o několik řádů nižší než to, že nám všem spadne na hlavu 400 metrový asteroid, což nejspíše zabije 9 z 10 lidí na planetě. A vida. Kolem toho žádná panika není... Jelikož i ten nejjednodušší jedinec chápe, že asteroid nejde zakázat.

Správnou paniku totiž dokáží vyvolat jenom témata, u kterých mají lidé pocit, že jdou regulovat represí: kontrolou, armádou, ostnatým drátem, tresty a podobně. Že se pak mezi návrhy jak něco vyřešit vyrojí i spousta idiotských nápadů (potápění lodí, tábory apod.) - to je vlastně jenom vedlejší efekt onoho lidového volání po zahánění lidových čertů. Právě přehnané reakce jsou důvodem, proč se tomu říká panika. Že pak hysterické představy lze zaškatulkovat pod rasizmus či xenofobii, je v tomto smyslu spíše důsledek než příčina.

No a teď k těm nacistům: jistě, Hitlerova posedlost antisemitizmem byla opravdovým a nefalšovaným rasizmem. Ve skutečnosti se mu ale nikdy u Němců morální paniku namířenou proti Židům vyvolat nepovedlo. Naopak - devět let na toto téma nacisté téměř ani nešpitli - za každou cenu se snažili vyhnout extrémistické nálepce. Ty velice často opakované záběry s vymlácenými a pomalovanými židovskými obchody totiž ve skutečnosti ukazují pouze první propagandistickou akci uskutečněnou za pomoci stranických bojůvek SA až 1. dubna 1933. Tedy až v době, kdy už zhruba týden nemohlo Hitlerovu moc nic ohrozit.

Na rozdíl od obecných představ se Hitlerově NSDAP
nikdy kolem Židů nepovedlo vyvolat
opravdovou masovou paniku.
Stejně šlo o průšvih: Museli celý cirkus už po pár dnech odpískat. Němce to prostě nezajímalo. Jinými slovy, antipanika. Klidně u Židů nakupovali dál. V roce 1935 (paradoxně, těsně před schválením Norimberských zákonů) dokonce sám Hitler zakázal individuální násilné akce proti Židům, protože „to poškozovalo ekonomiku“. Množství německých obchodníků si totiž stěžovalo, že násilí v ulicích škodí i jejich podnikání.

Mírný náznak nějaké reakce veřejnosti na antisemitské výpady NSDAP lze vypozorovat až v roce 1937, kdy Hitler dával Židům za vinu zhoršující se stav veřejných financí (což byl ale důsledek v té době už obrovských nákladů na zbrojení). Ale ani v této době německé veřejné mínění rozhodně nereagovalo panicky. Hitler jakékoliv obavy svými zákony a represáliemi předběhl o celá léta. Also noch einmal - keine Panik.

A pro historicky méně zběhlé jedince připomenu, že o „konečném řešení židovské otázky“ doopravdy drtivá většina Němců až do konce války neměla ani páry.

Takže pokud byste doopravdy potřebovali s něčím srovnávat psychózu, kterou vyvolává v obecném veřejném mínění morální panika, mnohem blíže je jí upalování čarodějnic. I přesto, že chyběla jakákoliv příčinná souvislost mezi počasím, nemocemi skotu, náhlými úmrtími novorozenců atd. a nějakou podivnou bábou bylinkářkou, obvykle to bylo právě „volání lidu“, které nakonec vedlo k jejímu uvěznění, mučení a nakonec upálení. Ano, bylo to v malém. Ale nezapomeňte, že média v dnešní dalekonosné podobě se zrodila až mnohem později.

Omyl druhý: Češi jsou mimořádně netolerantní, zatím co Britové sluníčkoví


Při posuzování britských postojů k přistěhovalcům je třeba
mít na paměti, že imigranti z EU (cca 40 000 Čechů včetně)
jsou tam považováni za významnou složku problému.
Tento konkrétní graf pochází z podkladů pro nastávající
podzimní debatu Dolní sněmovny Britského parlamentu.
Lidový čert č. 7 (imigranti) se odborně u morální paniky popisuje nejčastěji - zrovna britskými reakcemi. Britové se nikdy na imigranty netvářili nadšeně. V devadesátých letech se ale staly téměř současně tři věci: padla Železná opona, začala první válka v Perském zálivu a po dlouhé vládě tvrdé ruky Margaret Thatcherové začalo konzervativcům už vážně téct do bot. Imigrace jim připadala jako vděčné téma, kterému bude levice dost těžko čelit.

Jelikož bulvár v té době ještě pravici docela fandil a ukázalo se, že strašení docela prodává, začátkem devadesátých let se roztočil podobný mediální kolotoč, jaký vidíme dneska u nás. Zde je potřeba říct, že všechny studie se shodují v jednom: za míru a formu morální paniky jsou vždycky zodpovědná média. Zvláště v případech, kdy informují o „hrozbách“, se kterými se ve skutečnosti nikdo ještě fyzicky nesetkal. Popisují totiž čerta, kterého vlastně zatím nikdo doopravdy nezná. Ale znáte to: nejhorší příšery jsou ty, které v hororu ještě nevidíte.

Jeden z výzkumů se věnoval představám Britů o utečencích. A ukázalo se, že jsou přímo závislé na tom, jaká média lidé četli. Jejich názor přesně odpovídal obrazu, jaký jim předkládaly „ty jejich“ noviny. (Asi bych měl zmínit, že šlo o výzkum z roku 1998, kdy vliv internetu na veřejné mínění byl ještě zanedbatelný.)
Nesluníčkový výběr běžných novinových titulků z britského bulváru. Více-méně v této podobě provázejí imigrační
téma už od začátku devadesátých let.

O něco novější studie (2011) srovnávala míru morální paniky v Británii (naplno propukla až v letech 2002-2009 v souvislosti s uvolněním pohybu osob z nových zemí EU - včetně ČR) s poměrně klidným stavem ve Švédsku ve stejné době a při srovnatelné míře imigrace. Ukázalo se, že rozdíl v náladách přesně kopíroval úplně odlišný přístup švédských a britských novinářů: Pro britská média bylo toto téma po celou dobu hlavně stálým zdrojem nových a nových skandálů prezentovaných na jednotlivcích (udělat to samé Brit, zůstalo by to bez povšimnutí, ale protože šlo o imigranta, byla z toho aféra). Tyto jednotlivosti pak byly vydávány za všeobecný a masový jev.

Pro rozdíly v přístupu nemusíme chodit daleko: Jeden den, stejný
druh média. Zatímco britský bulvár straší rojícími se imigranty,
ten německý konstatuje: „Pomáháme“.
Švédská média naproti tomu o excesech informovala v souvislosti s imigrací pouze výjimečně. Po většinu času to brala tak, že zločin je zločin. Bez ohledu na to, kdo jej spáchal. Jinak se imigraci věnovala spíše obecně. Stejně, jako jiným společenským jevům (šíření internetu, státnímu rozpočtu, rybolovu...). Což neznamená, že by se nevyjadřovala kriticky. Jenom soustavně veřejnosti nesugerovala myšlenku, že původ zločince je příčinou zločinu.

Kdybych to měl přeložit do místních poměrů, podle britského modelu bychom se měli jenom na základě zkušeností z posledních tří let vyhýbat všem lidem z Uherského Brodu (střílejí do lidí po hospodách) či z Frenštátu pod Radhoštěm (vyhazují sousedy do vzduchu i s celým činžákem). Podle zpráv z minulého týdne bychom se měli vyhýbat ještě Zlíňanům, jelikož jeden pobodal spolubydlícího, Pražákům, kteří jsou ve stavu přejet autem člena ochranky a ten Uherský Brod je už opravdu hodně podezřelý: rovněž minulý týden tam pro změnu někdo pobodal vlastního syna. Je už čas na jejich oplocení? Je čas je už nepouštět ven a udělat z toho Uherský Tábor?

Ne. Je v tom přeci zásadní rozdíl: ještě stále to nejsou „oni“ - ti přilétající ufouni. „Oni“ jsou ti, které nám označila média, „co si myslí“ nám zprostředkují média a „jak se typicky chovají“ nám výběrově popíšou média. Jistě nebudeme tápat: hned budeme vědět, co si o nich myslet, jen co je prvně zmerčíme (i když si je náhodou spleteme s turisty). Běžné české zločiny značkování nepotřebují. Nejsou nic extra.

Zajímavé je, že mediální munice podporující paniku (podle všeho bez ohledu na jazyk - platí to v němčině, angličtině i švédštině) pracuje s těmi samými základními metaforami. Jak se zdá, ani čeština nebude výjimkou. Pokud jste se zatím s něčím z následujícího nepotkali, dovolím si vyvěštit, že stačí dočkat času.

Hlavními metaforami, se které média při popisu utečenců nebo imigrantů pracují, jsou „voda“, „zločinci“ a „invazní armáda“. Zde se trochu zastavme:

Co vám vrátí klíčové slovo příliv na stránkách televize Nova:
hned dvě obří vlny!

  • Vodu představují slova jako „záplava“, „příliv“, „vlna“. Ty už jsme všechny potkali i u nás. Můžeme být zvědaví akorát na to, jak si zdejší titulkotepci ještě poradí s českými výrazy kolem „potopy“, „bažin“ a „bahna“. Já bych si tipnul, že to nějaká redakční rada dříve nebo později určitě dá. ;-) Asi bych měl zmínit, že tenhle „vodní svět“ objevili Britové už začátkem devadesátých let.
  • Kolem přelomu milénia pak přišla do módy hlavně kriminalizace: to už imigranti prý začali do britských ulic vnášet „teror“ a „násilí“, stali se „tikající časovanou bombou“, jejich chování média bez okolků pojmenovávala jako „faleš“, „vydírání“ a „lži“. K tomu jsme se zatím u nás nedostali - prostě zatím není koho „odhalovat“. Ale nepochybuji, že se toho dožijeme. Jistě se najdou média, která kvůli výnosům z reklamy ráda spoustě lidí dají důvod říct „Já to říkal už před lety!“. Přitom (britské!) kriminologické průzkumy oblastí, kde žijí imigranti ve větším měřítku, docela pravidelně vykazují NIŽŠÍ kriminalitu, než ty čistě obydlené Brity. S výjimkou jediné londýnské čtvrti, kterou osídlily první větší vlny ještě v devadesátých letech. Sociologové se shodují v tom, proč: v té době odmítavá reakce většiny Britů opravdu vytlačila tyto lidi na okraj společnosti. A nějak se živit museli. S touto konkrétní komunitou se to táhne dodneška. Tolik tedy k reálné produktivitě úplně odmítavých postojů většinové populace.
  • Samozřejmě, „invaze tvořená zločinci“ je mýtus, který nelze držet donekonečna. Při dlouhotrvajícím opravdovém soužití s přistěhovalci se většina lidí nakonec v reálu nesetká s žádnými problémy. A tak se hledáček postupně přesune na méně zjevné a prokazatelné věci - jako jsou sociální dávky. Stejnou logikou jsme už teď i my strašení představami, kolik to všechno bude stát, až sem dorazí ona „invazní armáda“ „líných“ a „pasivních“ žadatelů o dávky. Dopředu se předpokládá (a v tomhle zatím čeští politici předběhli i média), že bude u přistěhovalců problém s placením daní, že budou především na dávkách. V tomto ohledu nás čeká obzvláště chytrá myšlenková směs: budou to „darebáci“ a „žebráci“, kterých jediným cílem je „podojit“ náš sociální systém. Tomu (samozřejmě) musí předcházet posílení představy o tom, že ČR je „zemský ráj“ (v britském případě se ujalo slovo „haven“), „mlékem a strdím oplývající“ (což je jenom staročeská verze výrazu, který používal britský tisk, ten mluvil o „Milk and Honey“). To nám ovšem vizionářsky hned ze začátku jeden politik už naznačil: nemáme dost ani pro své andělské Klokánky, natož pro nějaké přišelce. Cizinec není našinec, jak tvrdil transparent ve Třech veteránech.

Omyl třetí: Z radikálních návrhů lze vytřískat politický kapitál


Tím jsme se přesunuli do politiky. Popravdě, jestli něco zatím v této zemi zaslíbené vypadá nejpaničtěji, je právě politická scéna. Jak jsem se pokusil ukázat, zdejší média jenom naplňují svou „běžnou“ imigrační agendu. I když se tak děje mírně mírně podivně. Všimněte si, že imigranti zatím nechávají český bulvár vlastně úplně chladným. Zdrojem strašících zpráv a občas i dezinformací jsou zde „seriózní média“.

Zatím, co se většina světových médií
v tento den věnovala „černému pondělí“
na čínské burze, titulce Dnesu
dominovala reportáž o propuštění
dvou uprchlíků.
Naproti tomu politici zatím vesměs tápou. Buď se snaží k tématu mlčet, anebo pokud to nejde jinak, padají z nich až přitrouble prvoplánová řešení. Propadli dojmu, že jejich radikálnost a nesmlouvavost je základním předpokladem pro budoucí podporu voličů. A tak jsme zatím byli svědky pouze toho, že nejdříve odpovídali na něco, na co se jich nikdo neptal („kdyby utečenců mělo být deset miliónů, byl bych za uzavření hranic EU“), v posledních dnech už jasně přitvrdili („jsem pro uzavření hranic a zavírání do táborů“). Ve své bezradnosti současně přestali vnímat, že se vlastně snaží učit orly lítat („německá politika by se měla změnit, protože si musí uvědomit, že takhle nelze imigraci vyřešit“).

To prosím pěkně pronese politik, který je s imigrací v nějaké významnější míře konfrontován prvně v životě. Navíc v zemi, která s tím nemá žádné zkušenosti minimálně posledních 80 let. A to vše řekne na adresu země, která tyto věci řeší už půl století. Ne virtuálně, ale zcela konkrétně. Ne s několika tisíci, ale s milióny přistěhovalců.

Já být dotyčným českým politikem, začnu se přinejmenším zamýšlet nad tím, jak je možné, že ti Francouzi, Britové či Němci sice mluví o mimořádné situaci, ale zjevně nepanikaří? Co když za tím není jejich tupost a liknavost, ale mnohem hlubší politická zkušenost? A co když jim ta napovídá, že prvoplánové nápady vzešlé z morální paniky jsou ve skutečnosti při řešení imigrace politicky bezcenné?

Popravdě, geniality, typu posílání NATO na vnější hranice EU a jejich úplné uzavření momentálně nemají v programu ani ty nejextrémnější parlamentní strany ve výše jmenovaných zemích (i britský UKIP mluví nanejvýš o obnovení plné kontroly vstupu a výstupu ze země). Natož strany středové či nedejbože levicové.

Vtip je v tom, že stejně, jako je předvídatelná mediální rétorika morální paniky, stejně dobře se dají předvídat i myšlenkové obraty politiků, když na ní budou reagovat:

První politik, (KDU-ČSL), který už se svou „bulvární“
rétorikou narazil. A stačil na to jeden ne moc chytrý
příspěvek na Facebooku.

  • Zpočátku se politické reprezentace vyjadřovaly úplně stejně jako bulvár. Nejenom v Británii - to samé kdysi platilo například i v Rakousku.
  • Ti umírněnější se hned od počátku zaměřili na jiný aspekt: na oddělení ekonomických uprchlíků od žadatelů o azyl. Je to svým způsobem pomůcka: „budeme také hrozně radikální, ale jenom částečně“. Samozřejmě, bigotnější politici tento přístup brzo označí za „nedostatečný“ a „měkký“. Jak jsem už zmiňoval výše, mýty o imigrantech se začnou vydávat za fakta a radikálové se díky tomu zakopou někde kolem názoru, že je prostě potřeba všechny tyto lidi vracet do zemí, odkud přišli. Dokonce i britští labouristé ve snaze vypadat radikálně dospěli až k tomu, že v roce 2002 vyhlásili program Nulová tolerance: obsahoval zavření uprchlického tábora v Calais (!), pátrání po lodích převážejících imigranty, zrychlení řízení při deportaci... Jsme o třináct let dále, posledních pět let se tomu už věnovali konzervativci (chvíli dokonce v koalici s o něco radikálnějšími liberály) - a výsledkem akorát je - stálé řešení těch samých problémů. Tlak je příliš velký, aby šel doopravdy vyřešit nějakým zázračným politickým rozhodnutím. (A to je Británie ostrovní stát. Hermetická ochrana pevninských hranic je úplná utopie.)
Nedávným strašidlem pro Brity měli
být přistěhovalci z Rumunska
a Bulharska. Co na tom, že
sociální dávky jim náleží ve stejné
výši jako doma a žádné „britské
výhody“
nemůžou očekávat?
  • V rámci politického ping-pongu a snah shodit jakýkoliv návrh protistrany ze stolu krmiči morální paniky stejně vždycky přijdou s nějakou novou agendou. Například oddělování ekonomických migrantů od uprchlíků zdaleka není taková brnkačka, jak se nám zatím snaží naznačit naše zatím imigračně-panenská politická scéna. Natož oddělování vysoce kvalifikovaných křesťanů od průměrných muslimů. Odpovědí budou tvrzení, že migranti lžou o tom kdo jsou, cizinecká policie je zkorumpovaná a v neposlední řadě - každý jednotlivý kriminální podvod (například prodej a falšování pasů občana EU ve prospěch mimoevropského migranta) bude vydáván za masový jev. Když už se zdálo, že nějaká opatření labouristů z roku 2002 konečně zabrala, média přiživila paniku z jiného konce: jak se prý ztížily podmínky, spousta imigračních úředníků si založila vlastní agentury, které za těžké peníze pomáhají opatření obcházet - a proto opět nefungují.

Tak nebo tak, téma imigrace se postupně stane běžnou politickou agendou. Stejně jako školství, zdravotnictví, sociální politika. Žádný subjekt, který půjde do politiky, se mu nevyhne. Jenomže stejně jako při řešení jiných problémů - nevyhraje ten nejradikálnější, i kdyby to teď tak nakrásně mohlo vypadat.


Omyl čtvrtý: Už je jasné, jak se Češi staví k imigraci


Možná vám to doteď připadá pouze jako pokus o věštbu z britského vývoje. Jenomže ona se ta morální panika vznáší nad vším tím, co se teď u nás (ale téměř jako přes kopírák i v Maďarsku, na Slovensku a bývalé NDR) děje. Vraťme se tedy k jejím základním vlastnostem:

  1. Čert musí být virtuální. Každá předchozí osobní zkušenost anebo již hotový pozitivní názor působí jako protiváha proti pocitu ohrožení - a tedy jako brzda panických reakcí. Emocionální podstatou paniky je strach. Z naší zásoby pocitů by to mohl vyvážit akorát opak strachu - radost. Ale kdo se těší na důsledky krizového jevu? (Zde si dovolím malou psychologickou vsuvku: emoce dostali savci do vínku kvůli ochraně mláďat. Výhodou citů je, že umožňují „přeskakovat“ racionální úvahy: „Vykašli se na analýzu hrozby, lekni se a mazej na strom!“) Už pro tento emoční základ nemají racionální výzvy - zejména zpočátku - žádné šance na úspěch.
  2. Dosavadní reakce na čerta musí budit rozhořčení. Ďábel je zatím daleko - takže morální panika potřebuje jiného, konkrétního nepřítele. Tím se automaticky stávají ti, kdo jsou aktuálně zodpovědní za reakci společnosti jako celku: od politiků (pamatujete, na koho se to hned na začátku mávalo šibenicemi?), přes represivní a silové složky (policie, armáda) až po ty, kdo zástupně „ztělesňují problém“: „naivní sociální pracovníci“ či „zrádní politici“. Ne, slovo „sluníčkáři“ zatím odborná literatura neobjevila ;-). Zkrátka, každý, kdo vypadá být v danou chvíli zodpovědný za zvládnutí hrozby. Každému z tohoto seznamu navíc hrozí, že se sám stane čertem.
  3. O důvodech na paniku musí panovat široká shoda. Ne, nemusí být nutné absolutní. Stačí dojem, že „většina si myslí“, že: hrozba existuje, je vážná a „něco se musí udělat“. Teorie tvrdí, že k tomu je potřebné, aby se v těchto třech bodech shodla masová média.
  4. Veřejné mínění reaguje neadekvátně. Přehání se počet a závažnost jednotlivých případů. Nafukují se odhady majetkových či morálních škod. Možná rizika, pokud by se tyto případy ignorovaly, se přehání ad absurdum. Reakce na dění prostě neodpovídá reálně způsobeným škodám.
  5. Morální panika je nestálá. Může vypuknout a zase zmizet náhle a bez varování. U tohoto bodu se vyplatí zastavit: doopravdy budou všechny ty ultra-radikální výkřiky znít stejně dobře za rok nebo za dva?
Počáteční jevy morální paniky nejsou nepodobné revolucím: padají v nich stejně silná slova, padají ty nejšílenější radikální nápady, vše je namířeno proti stávajícímu společenskému uspořádání. Mezinárodními závazky počínaje a neschopným státem konče. Je zde ale jeden zásadní rozdíl. Revoluce se vedou proti existujícímu a zcela konkrétnímu nepříteli: kapitalistům, králi, komunistům, tyranovi. Morální panika se vymezuje jenom vůči virtuálnímu lidovému čertovi.

Je také známým faktem, že revoluce požírají vlastní děti. Ono je to vlastně logické: kdo by měl vést boj proti stávajícímu společenskému řádu, když ne ti nejradikálnější asociálové? Jenomže v momentě, když už není třeba věci rozbíjet, ale začít hledat nový řád, začnou být původní řvouni kontraproduktivní. U nejhorších morálních panikářů rovněž postupně bude narůstat obava, že jsou více destabilizujícím faktorem a hrozbou, než původní čert.

Kriminalizace imigrantů mnohá média i lidi v Británii také velice sváděla k domýšlení toho, jak za to může náboženství nebo rasa. Což britský parlament nakonec v roce 2006 vedlo k represi namířené přímo PROTI panice: ke schválení speciálního zákona, který blíže specifikoval, co už je opravdu za hranou. Obecné formulace o ochraně lidských práv na to už nestačily. Akorát vedly k nekonečným diskusím, které známe už i my: zda je důležitější svoboda slova, nebo obecné deklarace o rovnosti ras či náboženských přesvědčení.

Mít zde podobnou normu, žádný z policajtů, který by zahlédl šibenice na Václaváku by se už nemusel na nic ptát. Takovémuto „demonstrantovi“ by hrozila basa i bez toho, aby se musel kolem toho scházet nějaký policejní mozkový trust. Půvabným ustanovením v něm je totiž paragraf, že ten, kdo pronáší něco opravdu nechutného na adresu jiných lidí (obzvláště výhrůžky smrtí), musí konstáblovi na místě zdůvodnit, proč si myslel, že to nikdo jiný neslyšel (nečetl). Pokud to neumí prokázat, může okamžitě skončit v klepetech.
Spousta lidí u nás teď propadá iluzi, že snad evropští migranti jsou vnímáni jako ti „z lepšího těsta“.
Na tomto grafu můžete vidět, že v britských očích si s neevropany nemáme co závidět. Obě skupiny vidí
poddaní Jejího Veličenstva jako spíše zátěž než nějaký náramně výhodný kauf.

Když pomine počáteční stupňování morální paniky, budou mít ti největší názoroví extrémisté problém. Dříve nebo později panika ustoupí a společnost sama začne její nejhorší projevy potlačovat. Co v hysterických dobách zní zcela přirozeně, bude už v „normálním“ kontextu (když se z imigrace už stane zcela regulérní politická agenda) znít hodně, hodně extrémně. Až se z původního „čerta na zdi“ časem vyklube pouhý bubák, následná kocovina bude bolet. Zvláště v době, kdy internet dokáže připomenout cokoliv komukoliv. Stačí si jenom představit, jak politická strana svěřuje v budoucnu sociální politiku či školství někomu, kdo kdysi mával rukou nad mrtvými dětmi které vyplavilo moře, či se udusily v náklaďáku.

I když to totiž dneska vypadá hodně nepravděpodobně, nakonec se může ukázat, že Češi jsou jedním z nejmilejších národů v Evropě. Jenom zatím díky počáteční panice netuší, co činí.

Omyl pátý: Čím bude problém opravdovější, tím více bude rozhořčení narůstat


Už víme, že panika může zmizet stejně rychle jako se objevila a nějaké rozumné argumenty s tím budou mít málo co do činění. Jak se to tedy může stát? No, zde budou mé věštby o něco méně jisté. Teoreticky to totiž dokáže i jediný z následujících faktorů, natož nějaká jejich souhra:

1. Téma přestane prodávat média. To se může stát hned z několika příčin:
  • „Hrozba“ se přestane stupňovat. Nové zprávy už nedokáží přebíjet ty předchozí.
  • Téma se vyčerpá. Protože jde o virtuálního čerta, nelze ho přemalovávat donekonečna. Všechny hrůzy už budou vysloveny, vše už bude napsáno, pomine důvod číst další články na tu samou notu.
  • I ta nejzarputilejší média pochopí, že krajní postoje zdaleka nezajímají většinu publika. Postupně bude narůstat zájem o neutrálnější a „protipanické“ příspěvky. (Výzkumy naznačují, že se u „nebulvárních“ médií míra příspěvků zdůrazňujících hrozbu ustálí někde kolem 40% - u bulváru kolem dvou třetin. I přesto, že strach nadále prodává lépe, než nějaké analýzy či nedejbože „sluníčkaření“.)
2. Téma se stane regulérní politickou agendou. Imigrace bude normální součástí programů politických stran a vlád (stejně jako podpora investic, rozpočtová politika apod.). Osvojí si je - v různých podobách - jednotliví politikové a začnou je přitom motivovat ty samé věci, co vždy:

Takhle vypadaly loňské odpovědi obyvatel několika evropských zemí na otázku, zda mají či nemají obavy
z evropské/mimoevropské imigrace. Samotná obava se ještě nerovná volání po restrikcích.

  • Pochopí, že ti nejvíce rozhořčení a nejradikálnější občané se nemusí nutně shodovat s těmi, kdo doopravdy chodí k volbám. (Klasický příklad - mladí bývají k většině témat nejradikálnější, ale volí nejméně.)
  • Nakonec jim dojde, že na okrajích názorového spektra je tlačenice. Pokud se budou chtít odlišit od ostatních stran (politiků) budou si muset najít nějaký svůj vlastní přístup. Ten na rozdíl od prvotních populistických výkřiků bude muset jít prosadit, bude muset dávat smysl s ohledem na základní hodnoty a dosavadní identitu strany. A bude muset být odlišitelný od postojů zbytku politické scény. Proč? Kdyby všichni pouze svorně řvali o zavíraní hranic, úplně by to anulovalo jakouliv politickou výhodu na úkor ostatních stran. Zjistí, že krajní postoj k novému tématu zřídkakdy představuje volební zisk, ale prakticky vždycky způsobuje ztráty.
  • Jediným tématem se volby nevyhrávají. Stačí se podívat na volební výsledky všech stran, které většinově pouze vlastní „patent“ na odmítání nějaké jednotlivosti: autorského práva, Evropské unie...
  • Když dojde na přijímání konkrétních opatření, politici budou muset začít domýšlet věci do důsledků. Například pouhé zrušení volného pohybu osob (nebo vystoupení z EU) by znamenalo značný problém pro asi 100 000 Čechů pracujících v zahraničí. Jenom Britové odhadují jejich počet asi na 40 000 - přitom jenom 47% z nich spadá do kategorie „vysoce kvalifikovaný“. A podobných ne zcela zjevných dopadů různých radikálních nápadů by se jistě vyrojily desítky. Bezpochyby to zmírní rétoriku přinejmenším u vládních stran.
Politici by si rozhodně neměli plést předchozí odpověď s touto: zde totiž už nejde o obecné obavy,
ale o přímé vyjádření, zda imigrantů už není příliš. Jak je vidět, tyto odpovědi se značně liší.
A až zde se projevuje rozdíl v přístupu mezi zeměmi. Příznaky britské morální paniky jsou zde jasně vidět.
  • Na rozdíl od virtuálního čerta se značná část lidí zalekne konkrétních represí. Když je při návratu z dovolených budou vítat kordony těžkooděnců, když je budou na ulicích drsně legitimovat policisté ozbrojení samopaly jenom kvůli mírně přehnanému opálení z pláže, když opět vzniknou příhraniční pásma, kam bude vstup jenom na povolení, když jim bude moct policie vrazit do bytu i bez soudního příkazu, zcela hmatatelně začnou pociťovat omezení nebo ztrátu svých vlastních svobod. Nebyli by to politici (zvláště ti v opozici), kdyby se toho někteří z nich hlasitě nechytili. Někdejší hrdinní radikálové pak lehce dostanou nálepku zastánců totalitního či policejního státu.
3. Čert konečně přijede, smekne a zuje se. A ukáže se, že to s těmi jeho rohy a kopyty není tak vážné.
  • Umělý popis hrozby začne mít trhliny. Prostě se ukáže, že jde v drtivé většině o normální lidi. Ano, možná to budou věřící muslimové, ale někteří také hodně vlažní. Velká část z nich bude až přehnaně slušná a milá. Důvod je prostý: po tom, čím si museli projít, jsou nějaké problémy to poslední, o co stojí. Jistěže se to neobejde bez nějakých kulturních ministřetů. Ale rozhodně to nebude znamenat „konec všeho“. Osobní zkušenosti lidí s novými sousedy budou postupně nabourávat ty největší nesmysly, které vytvářely mediální obraz oné původní „strašlivé hrozby“.
  • Děti za nic nemůžou. A ty budou tvořit značnou část přinejmenším imigrantů se statusem uprchlíka. Jejich ohrožení může sehrát roli tak silného katalyzátoru, že vedle toho nějaké umělé konstrukty kolem „zákeřnosti“, „prolhanosti“ či „vyžírkovství“ veškerých přišelců ztratí význam. Naopak - mohou vyvolat tak silnou emocionální protivlnu, která paniku definitivně uhasí.
  • Realita rozbije jednotný obraz této sociální skupiny. Samozřejmě, stálé opakování stereotypů vede při popisu hrozby k tomu, že výsledný obraz imigranta bude mít jednu-dvě zjednodušené podoby. A stejně, jako nejsou stejní všichni obyvatelé Uherského Brodu, i nově příchozí se budou od sebe vzájemně lišit. Mediální obraz se tak bude drobit na stále menší detaily, až ztratí svou jednolitou podobu úplně.


Tolik tedy teorie. Co na to současná praxe?


Ze všech předchozích bodů vyplývá, že morální panika je hodně nestálá. Umí se dlouho a nenápadně probouzet, pak propuknout naplno a zase zmizet. Ještě se jí může stát něco horšího: překryje jí panika na jiné téma. Proto poměrně dlouho byly i reakce britské veřejnosti poměrně vlažné - nejdříve přistěhovalce překrývala nezaměstnanost (důsledek thatcherovských reforem) a pak stav zdravotnictví. Až utichly tyto vášnivé diskuse, došlo na imigraci. Vzápětí ji roce 2008 pro změnu překryla finanční krize. Jestliže se v poslední době dostala opět do popředí, pak to spíše lze přičíst společnému působení několika faktorů: mezinárodnímu vývoji (válka v Sýrii, ofenziva Islámského státu), hospodářskému oživení (ztichla jiná závažná témata) a výsledku nedávných parlamentních voleb. Ten tradiční britské strany hodně znejistil.

Když Britové v posledních dvaceti letech jmenovali tři největší problémy Spojeného království, dlouho je imigrace nestrašila. Až do poloviny minulého desetiletí, kdy se hlavním strašidlem stal „polský instalatér“. Souviselo to s otevřením britského pracovního trhu osmi novým členským zemím. Včetně ČR. (Poznámka: NHS je zkratka pro zdravotnictví.)

Pokud se podíváme na to, co k tématu imigrace říkají jednotlivé politické strany, nijak zásadní rozdíly v jejich parlamentní agendě nenajdeme. Zde jsou jejich oficiální postoje (tzv. Party Lines) pro nadcházející zasedání parlamentu:

Konzervativci: Roční čistá migrace v desítkách tisíc, ne stovkách tisíc
Labouristé: Zachovat početní omezení na imigraci z oblastí mimo EU
Liberální demokraté: Obnovení plných vstupních a výstupních kontrol na hranicích
UKIP: Zavedení australského bodového systému pro imigraci

Všimněte si, že nic z toho ani vzdáleně nepřipomíná dosavadní rétoriku českých politiků: odmítněme všechny, budeme bránit hranice armádou, povolávat do zbraně NATO, vybereme si pouze vzdělané křesťany... Nemluvě o tom, že si nikdo z Britů nedovolí kritizovat Němce za jejich odlišný přístup. Naopak - pod vlivem zpráv o úmrtích (zejména dětí) začíná v Británii kritizovat konzervativní vládu za přílišné ignorantství nejenom bulvár, ale dokonce i UKIP!

Mainstremový iDnes neumí interpretovat data. A když mu nějaká chybí,
prostě si je vyfabuluje. Ten údaj o zaměstnanosti v diskusi patří mezi
nekritizovanější „vlastnosti“ uprchlíků. Typický bulvár, řekl by Brit.
Jestli by dneska někdo neměl mít hysterii povolenou, pak jsou to novináři. Na nich v tuto chvíli leží hlavní zodpovědnost. Jeden příklad za všechny: nedávno iDnes zveřejnila článek, ve které nám vytmavila imigranty v těch nejčernějších barvách. Mimo jiné nám zvěstovala, že jenom 3 ze 71 utečenců si po roku a půl našlo práci. Proč tak divné číslo? Protože citovala čtyři roky starou studii, která hodnotila účinnost jednoho konkrétního integračního programu, ve kterém byla značná část lidí z Barmy a Konga. A ti se soustředili hlavně na jazykové kurzy a adaptaci na život v úplně odlišném prostředí. Všichni ti tři zaměstnaní byli Iráčané. Co nám už jaksi iDnes nezvěstovala je fakt, že podle evropských statistik se zaměstnanost mezi imigranty a občany dané země jenom zřídka liší o více, než jenom jednotky procent. Naopak, tvrdila, že prý i ostatní evropské země vykazují ty pouhé 4% zaměstnanosti. Což je lež jako věž.

Naštěstí se ukazuje, že čeští politici už začínají chápat rizika hysterických reakcí. Kdy se ovšem dočkáme nějakých realistických opatření, která nebudou neustále jenom ukazovat prstem kolem (na tu zlou EU, sluníčkářské Němce, příliš měkké námořníky...), to se zatím můžeme jenom dohadovat.

No a pro nás, běžné smrtelníky platí jednoduché pravidlo: Morálka je věcí stanovení vnitřních hranic přijatelnosti různých druhů chování v každém z nás. Většinu z nich máme v sobě zakotvenou jako citovou zkušenost (co je milé/odporné). Jestliže teď dochází u značné části lidí k vykolejení z těchto hranic - a nutno poznamenat že oběma směry - pak je tomu tak proto, že mají co dělat s úplně novým jevem. S jeho pochopením nám zatím nikdo moc nepomáhá.

Já vím: na začátku jsem přece prudce neradil přílišnou racionalitu při poučování rozzuřeného davu. Ale z tohoto mého obsáhlého popisu morální paniky by mohl být zřejmý i opak:

Při formování osobních postojů lze vlastní chladný rozum jenom vřele doporučit.