27. 1. 2010

Úvaha o troubech

Přiznám se, nelíbí se mi autorské statistiky mého starého, ani mého nového blogu. Někdy jakoby ten Volney (P.L.) píše a někdy ne. Jenomže mou častou brzdou jsou troubové. Kvůli nim část článků končí v šuplíku. Co si počít s troubama?


Popravdě – nevím. Nemohu přeci polemizovat s něčím, na co neodkážu. Když to udělám, je po anonymitě. Přitom, osobně mi ti lidé mnohokráte nevadí. Vidím na každém i pozitiva. Jenom někdy STRAŠNĚ kecají. V zásadě u mě platí - o co větší kravina a o co větší megafon, tím spíše se octne na tomto blogu. A jsme u jádra pudla: Někteří kecají malým megafonem, ale vytrvale a často. Plácají nesmysly na svých blozích nebo na Facebooku, nebo kombinují. A přiznám se, běžně bývám líný (co i jenom anonymně a v komentářích) jejich nesmysly vyvracet. Pravda, dokud neprosáknou třebas do Marketing&Media. Pak už si servítky neberu.

Když ale sleduji počet jejich internetových čtenářů (nebo přátel/fanoušků na Facebooku), kladu si otázku, kde leží ta hranice, za kterou bych už měl na ty nesmysly reagovat – tisk-netisk. A popravdě – nevím. Můžu mít stokrát pravdu, stejně ve mne budou hlodat pochybnosti. Ne odborné. Lidské. Kupu z těch lidí znám osobně, jsou celkem fajn a když na to dojde, vyjdu s nimi i v práci. Časy jsou zlé a tak asi dvojnásob platí to o “nechat žít”. Ale kdo má to plácání vydržet? A tak občas něco napíšu, pak si to přečtu a i když poctivě argumentuji a dokládám svá tvrzení odkazy, cítím se, jako bych vraždil neviňátka. Vždyť blahoslavení…

A pak je tu druhá kategorie: patlalové, které potkávám profesně. Zasloužili by si. Dělají boty, které by nejspíše stály za zveřejnění. Přinejmenším jako varování. Mám tyto týpky jmenovat? Zde si zase říkám, kdo nikdo nic neodflákl, ať hodí kamenem, že?

Asi to zatím nechám být, jak to je. Občas si tedy holt něco napsaného nepřečtete. Anebo nejsem až tak sám, koho podobní lidé štvou? Dá se ale u nich spolehnout na to, že odliší osobní od profesního? Podle dosavadních zkušeností bych na to já osobně nevsadil ani pětník. Jinak mám pro strach uděláno… (Opovažte se po horníčkovsku zeptat CO že to mám pro strach uděláno!)

Až pozítří vyjde mé další víkendové čtení, tam mám pro anonymizaci alespoň výmluvu: čerpal jsem z neveřejného materiálu. Od prosince tu už ale mám čtyři zcela adresné šuplíkovky. Z ledna další dvě. A dneska jsem začal zase něco jedovatého psát, po přečtení dvou odstavců jsem to smazal a místo toho napsal tuto schizofrenní úvahu.

Já vím, že dav vždycky baží po krvi… Jenomže na rozdíl od některých blogerů pro mne tohle není zdroj obživy. Pouze ventil, místo pro třídění myšlenek… Proto zde není ani AdWords (a že mi domů Google poslal hezký direct-mail i s úplatkem 900 Kč). A tak nemíním vraždit trouby ani kvůli návštěvnosti, ani kvůli předvádění své bohorovnosti, která by snad šla převést na peníze. Mám jenom profesní alergii na blbosti….

Kurňa, snažím se z toho vykecat, ale ta chuť tu stále je! ;-)